🎈 Tino sní
Ahoj, děti! Tady Tino – vaše dřevěná loutka na dobrodružné stopě!
Tentokrát jsem vyrazil na výlet do Benátek v Itálii – jo, přesně tam, kde místo aut jezdí lodě a místo chodníků mají vodu. Cestoval jsem s rodinou Voráčkových: teta, strejda a dva kluci, co pořád nosí hokejky i do sprchy a navzájem se oslovují „ty bídáku“.
🍦 Mentolová zrada v městě bez silnic
Jakmile jsme dorazili, měl jsem jen jedno v hlavě – ZMRZLINUUUUU!
Našel jsem stánek. A tam? Mentolová! Mňam! Teda… čekal jsem GELAD’ORO, ale tahle chutnala spíš jako kdybych olízl Tomšosovu zubní pastu. 🤢 Ale jsem loutka s dobrým srdcem – snědl jsem to a ani neceknul.
Pak jsem se ptal: „Strejdo Voráčku, kde mají silnice? A kde jsou cesty?“
Ten se smál a povídá:
„Tino, tady žádný nejsou. Benátky jsou na moři! Místo silnic mají vodní kanály. A místo aut – GONDOLY!“
A tak jsme šli… teda, pluli. A já koukal, funěl a přemýšlel: „Co kdybych si tu koupil vlastní loď a vozil zmrzlinu?“
No… a pak to přišlo.
🎭 Pytel přes hlavu!
Byl jsem zrovna u vody. Zaujatý krabem, co se tvářil, jako by měl schůzku s jiným krabem, ale ten nedorazil. A najednou – tma! Někdo mi hodil pytel přes hlavu! Všechno se točilo! Pak mě někdo zvedl, nesl… slyšel jsem šplouchání vody… a pak už jen „frrrrr!“ a byli jsme pryč.
Strejda Voráček stihl jen zařvat:
„Policieééééé!“ …ale loď zmizela za rohem jak zmrzlina v srpnovém vedru.
V pytli jsem kopal, mrskal se, a mezi oky viděl dva chlapíky. Měli kníry, černé brýle a smrděli po rybách.
„To je on, haha! To je ta loutka z Instagramu!
Zavedli mě do starého skladiště, otevřeli pytel – a BUM! přede mnou stál… mafián.
Chyběl mu jen kocour na klíně.
Zamračil se, přejel mě pohledem a řekl:
„Tuhle loutku si přeje má vnučka. Od teď bude její. Navždy.“
Polkl jsem.
Pak zamkli dveře, zatáhli rolety a… vstoupila vnučka.
👧 Zajatý vnučkou a plán na útěk!
Tohle nebyla obyčejná holka. Tohle bylo tornádo v šatech!
Tahá mě za ruku: “Tadááá, nový panáček!”
Kroutí mi klouby jak rubikovkou, kreslí mi fixou brýle a vousy – „Teď jsi DJ Tino!“
A pak mě posadí na plastového jednorožce a nutí mě hrát čajový dýchánek se třemi plyšovými králíky.
Musel jsem okamžitě pryč.
V noci, když konečně usnula s hlavou na mně (celou noc jsem čuchal karamelový šampon), začal jsem plánovat útěk.
Pomocí jejího růžového gumičkového náramku jsem vyháknul dveře. Utekl jsem do chodby, vylomil okno malým plastovým hřebínkem (děkuji, Barbie!), sklouzl po okapu a… spadl přímo na gondolu.
Řidič, co zrovna spal s otevřenou pusou a rukama na veslech, se probral:
„Ma che cosa?!“
A já řvu: „JEDEEEEEM!“
Popadl jsem pádlo, bylo skoro větší než já, a začal máchat. Loď se začala točit dokola jak pračka, ale hej – jel jsem!
🚓 Zachráněn a pod policejní ochranou!
Pluju! Voda stříká! Směju se, ale zároveň křičím jak na horské dráze.
Najednou za mnou siréna – italská vodní policie! „FERMATI! ALT!“
Já: „Jsem Tino a byl jsem unesen!!! A taky… nemám řidičák na gondolu!“
Odvezli mě na policejní stanici. Tam už stáli… Voráčkovi! Teta brečela, strejda si klepal na čelo a kluci volali: „Tino, ty ses našel!!!“
Policisté nám přidělili osobní ochranu – a prý že jsme se stali slavnými.
📚 Mafiánské moudro
„I když jsi malý a dřevěný, nikdy nepodceňuj, co dokážeš – hlavně když máš odvahu, nápad a pár růžových gumiček!”
