🎈 Tino sní

Ahoj děti! Tady Tino – dřevěný kámoš na cestách! Tentokrát jsem se ocitl v místě tak ohromném, že jsem chvíli zapomněl dýchat. V samotném Grand Canyonu! Jo, vážně. V tom obrovském americkém kaňonu, kde i kámen má víc let než děda všech dědů!

A nepřiletěl jsem sám. Vzala mě s sebou parta super lidí z akce „Udržme Canyon čistý“. Jsou to dobrovolníci z Berouna, kteří sbírají odpadky po nepořádných turistech. A co myslíte? Já tam samozřejmě taky něco „zametl“… ale úplně jiného, než se čekalo!

✈️ Let, smích a stanování

Můj batoh měl vlastní sedačku, steward mě chtěl připoutat bezpečnostním pásem, ale já mu radši vlezl do poličky vedle arašídů. Přistání dobrý, nikdo neomdlel, nikomu se nic neztratilo.

V kaňonu jsme rozbalili stany. Všude rudé skály, sucho, teplo… a sem tam papírek od čokolády. Rozdělili nás do skupin, všichni dostali rukavice, pytle a plán trasy. Já taky. Jenže ouha…

🧹 Když Tino nepracuje

Všichni sbírali – plast, plech, šlupky, papíry. A já? Já… lítal po kamenech, dělal salta, vymýšlel hry se stínem a zpíval do kaňonu operní árie. „Tinooo na scéněěě!“ 📣

Zastavil jsem se u skály. A tam… malby! Opravdové indiánské malby! Zvířata, spirály, lidi s křídly. Přestanu dýchat (jakože vážně). Vydám se dál. Hledám další a další. A vtom…

🐺 Kojot, kondor a ještěrka

Na kameni sedí kojot. Vedle něj se šklebí ještěrka a nad nimi krouží kondor. Divná parta. Ale mají přehled.

„Co to znamená?“ ptám se a ukazuju na staré malby.

„To jsou zprávy od předků,“ zavrčí kojot. „A ty jsi jedna z nich.“

„Cože? Já?!“ nechápu.

„No jasně,“ dodá kondor, chytne mě do drápů a letí nad prérií!

Křičím jak mimino v obchodě s hračkami, brzy ale sletíme k indiánské osadě. Pohodí mě vedle ohně jak polínko! „Pozor ať nechytnu, vždyť jsem ze dřeva!”

A pak. Přichází indiáni. Hodně indiánů. Potichu. Kleknou si ke mě, začnou se mi klanět a zpívají píseň o duchovi kaňonu. Prý jsem to já. Za chvíli už sedím na posvátném trůnu, dostávám popcorn z kukuřice, kolty bez nábojů a čelenku z pampelišek. Neuvěřitelné. Je to sen?

🪨 Malba, která vše změnila

Z ničeho nic přijde starý indián a vypráví mi legendu: „Jednou přijde duch kaňonu, co bude mít oči jako knoflíky, bříško lakované a smích jako dřevěné chřestidlo.“ A pak mě zavedl do skal… a tam – malba. A na ní já! Nevěřím svým očím. To přece nejsem já… nebo?

Vtom přijde průvodce. „Pardon. Tohle je z roku 2019,“ řekne. „Udělala to malá Emička. Fixou načmárala nějakou dřevěnou loutku nebo co to je, ale… dostala pokutu. Týden bez zmrzliny a její máma 100 dolarů.“

Indiáni koukají. Já taky. I parta za čistý kaňon, která se k nám seběhla. A pak se všichni rozchechtáme. I kojot, kondor a ještěrka. Páni kluci, to je gól. Emička mě namalovala do skal v Grand Canyonu. No má úcta. A víte co? Prý jsem prima, tak nám indiáni slíbili, že nám pomůžou uklidit kaňon. A i když nejsem duch kaňonu, pořád mě nosili na tom pohldném trůnu.

👉 Staré iniánské moudro 

Nikdy neznečišťuj místo, které chceš obdivovat. Příroda není koš. A i duch kaňonu ví, že smeták je silnější než kopí – když se správně drží!