🎈 Tino sní
Ahoj, dobrodruzi! Tino hlásí další výpravu – a tentokrát… držte se pevně za kokosové smetanové GELAD’ORO, protože letíme na Madagaskar! Jojo, ten slavný ostrov, kde se trsá jako o život a kde prales voní tak svěže, že by se tam i deodoranty chodily sprchovat!
Letím s Angelikou. Je jí dvacet, miluje přírodu a hlavně – lemoše! Byla trochu smutná, protože se rozešla s klukem. Ale pak mě uviděla, jak sedím na kufru s brýlemi na čele a říkám: „Všechno bude dobrý, holka. Máš přece mě!“ Usmála se. No, a bylo jasno. Dobrodružství ve dvou může začít!
Jakmile jsme přistáli, hned jsme běželi do pralesa. Angelika vytáhla foťák a začala šílet: „Tinooo, podívej! To je maki! A támhle… sifaka! Ten skáče jak ninja!“
Já mezitím hledal Králíka Jelimana – vzpomínáte? Z toho animáku Madagaskar? Chtěl jsem si s ním zatrsat a udělat duet:
🎶 I like to move it, move it… 🎶 Ale ouha. Místo tance jsme narazili na lemura, co měl na hlavě palmové listy a šeptal:
„Jelimán byl unesen duchy.“
Duchové? Tady? Ajaj. Zjistili jsme, že ve vesnici probíhá obřad “Famadihana” – slavnost obracení mrtvých. Lidé tam vyndají předky z hrobů, přenesou je, omotají do nových plachet a zpívají jim. Jakože: „Nazdar, dědo! Jak to jde na onom světě? Máš všechno? Co nový kabát, sluší?“ Děsivý? Trochu jo. Ale taky kouzelný. Lidi tu věří, že předci jsou pořád součástí jejich života.
Z pralesa se ozval podivný skřek. Zněl jako… no, mňoukání! „Tino… to je jako kdyby někdo… vyvolával kočky?“, řekla Angelika. „Nebo… lemuří božstva!“ odpověděl jsem a vytáhl kapesní dalekohled, co stejně nic nepřibližuje, ale vypadám s ním chytře.
Vyrazili jsme za zvukem. Cestička se vinula mezi obrovskými stromy, z jejichž větví visely liány jak špagety z obří mísy. A pak jsme je uviděli. Kruh lemurů tančící kolem kamenného oltáře. A na něm… Jelimanova královská koruna z peří, bambusu a zubů! A pod ní svitek s nápisem: „Jelimán je v zajetí v Zakázaném údolí. Ten, kdo ho chce osvobodit, musí překonat tři zkoušky předků.“
Angelika zašeptala: „To zní jak z filmu!“
„Ale my žijeme ve filmu, Angie!“ zakřenil jsem se.
Najednou se z křoví vynořil další lemur. Safra, kolik vás tu ještě je, pomyslel jsem si. Tenhle měl ale na krku náhrdelník z kokosových ořechů a v ruce držel hůl. „Jsem Šaman Zuzu. Dovedu vás k první zkoušce. Ale pozor. Mnozí se nevrátili. A ti, co se vrátili, byli… o trošku chlupatější.“
„Jako víc lemurští?“ zeptala se Angelika.
„Jako… hodně víc lemurští! Hlavně na rukách.“ odpověděl Zuzu.
První zkouška nás čekala v jeskyni plné netopýrů. Museli jsme najít starý buben a zahrát správný rytmus. Angelika bubnovala jak šílená, měnila rychlost i tóninu, já jsem zatím tancoval rituální tanec, abych je rozveselil. A víš co? Prošli jsme!
Teď nás čeká druhá: Bažina věčnosti, kde čas plyne jinak… a možná nás tam čeká něco, co vůbec není z tohoto světa. Bažina věčnosti. Už ten název zněl, jako kdyby tam na tebe čas vytáhl jazyk a řekl: „Tak schválně, jak dlouho tu vydržíš, kámo!“
Všude mlha, ticho, jen občas bublání. A pak… šplouch! Něco se pohnulo pod hladinou. „Tino… tohle místo se mi nelíbí,“ šeptla Angelika.
„To bude v pohodě. Prostě projdeme, a…“ ŽBLUŇKNUL JSEM!
No jo. Samozřejmě jsem šlápnul vedle a zabořil se po pas do bahna, co smrdělo jak ponožky v tropickém dešti. A pak se to stalo. Z vody se začaly nořit tváře. Nezlobivý duchové, ale tváře minulosti. Viděl jsem svoje dávné já, jak sedím v krabici od bot a předstírám, že je to ponorka. Angelika viděla sebe na louce, jak hladí ježka. Au.
„Tohle je zkouška paměti,“ řekl šaman Zuzu, který se zničehonic objevil na větvi. „Musíte si vzpomenout, kdo jste byli, abyste věděli, kým se máte stát.“
No, znělo to fakt hluboce. Ale hlavně, když jsme uznali svoje vzpomínky, tváře se usmály… a bažina se rozestoupila. Jako kdyby řekla brněnským přízvukem: „Dobře, borci. Můžete dál.“ Uf. Dvě zkoušky za námi.
A třetí? Ta nás čekala na vrcholu hory Ampanotokana (zkus to říct třikrát rychle za sebou a nevyklop si jazyk). Byl tam poslední portál. Strážil ho, no kdo jiný než lemur, co měl na těle tetování ve tvaru spirály a hlas jako z reklamy. „Jenom ten, kdo přinese smích a odvahu, projde.“
„Smích a odvahu? To jako že musíme udělat stand-up show pro duchy?“ ptala se Angelika.
„Přesně tak,“ kývl lemur a podal mi… mikrofon z kokosu. A tak jsem předstoupil. „Znáte ten o lemuří babičce, co si spletla deodorant s lepidlem? Teď se jí už měsíc neodlepil vnuk z podpaží!“
Duchové se rozchechtali tak, že popraskaly liány. Angelika se postavila na špičky a zvolala: „Jdeme pro Jelimána!“ A bum – portál se otevřel. Za ním… trůnní sál. A uprostřed něj – spoutaný Jelimán. Ale nebyl sám. Vedle něj stál temný lemur v kápi, celý v černém s očima jako uhel. „Já jsem Jelimorth – dávno zapomenutý bratr Jelimána. On tančil, zatím co já studoval temnou lemurskou magii. A teď… je čas, aby se svět smál mně!“
Angelika mě chytila za ruku: „Tino, máš plán?“
„Ano,“ řekl jsem. „Všichni do tance!“ A tak jsme spustili: 🎶 I like to move it, move it… 🎶 Hudba se roztančila, duchové tleskali, i temný Jelimorth se nakonec rozesmál a… padla z něj temnota jako kabát z blešího trhu. Jelimán byl volný. Objal nás, poklonil se a řekl:
„Hej vy dva… jste ty nejvíc největší hrdinové Madagaskaru. A taky nejlepší tanečníci od doby, co lemur vymyslel moonwalk!“
Někdy stačí trochu odvahy, smíchu a špetka šílenství – a i ti nejtemnější duchové se dají rozesmát. A rozesmát svět, to je ta největší magie!
