🎈 Tino sní
Ahoj děti, jmenuju se Tino, jsem dřevěný, cestuju v batůžcích, mám v srdci kompas a v hlavě občas piliny, říká Tomšos. Ale jedno vím jistě, dobrodružství voní po dešti a meruňkové zmrzlině.
Právě teď stojím na autobusovém nádraží v Litoměřicích, kde prší víc než když má kropicí konev rýmu. Jsem na oběvitelské stezce se skupinou nadšených hledačů Lochneské příšery. Mají s sebou dalekohledy, sendviče se šunkou a taky plakát, na kterém je černý flek v jezeře a pod ním velkým písmem: “Nessie žije!”.
Nastoupili jsme do autobusu, který vypadal jako karavan po pěti letních festivalech. Měl na sobě nálepky ze všech koutů Skotska a uvnitř to vonělo po gumových medvídcích a mokrých ponožkách. Řidič měl sukňový kilt, copánky a na volantu dudy.
Někdo vytáhl kytaru, jiný bubínek, jeden začal tleskat do rytmu, další vytáhl hůl a hrál na ni jako na flétnu. Já se přidal se svým dřevěným rytmem: ťuk ťuk paty, ťuk ťuk čelo o opěradlo.
Zpívali jsme hity jako: „Kde jsi, Nessie, vodní krásko,“
a samozřejmě nesmrtelnou baladu: „Klacek nebo příšera, kdo to pozná.“ Jeli jsme, smáli se a celý autobus se houpal jako člun na rozbouřeném čaji.
Když jsme dorazili k jezeru Loch Ness, déšť padal jako drobky z obří skotské sušenky a mlha byla tak hustá, že jsem si musel rukama rozhrnout vzduch, abych viděl na nos. Parta rozbalila stany. Některé vypadaly jako barevné houby, jiné spíš jako rozšlápnutý dort. Já si postavil svůj mini stan mezi dvěma kameny. No dobrá, byl to obal od chipsů a list z kapradí, ale pro malého dřeváka to byla vila s výhledem na vodu.
Večer jsme seděli u ohně, opekali maršmelouny a vyprávěli historky o příšeře Nessie. Každý měl svou verzi:
„Jednou jsem viděl vlnu!“
„Můj bratranec viděl stín v jezeře!“
„Moje kočka ji zahlédla z okna, přísahám!“
Já jen tiše seděl, cucal kousíček karamelky a přemýšlel: “A co když se nás Nessie bojí?” Když ostatní usnuli, vydal jsem se sám k jezeru. Mlha šustila jako záclony v prázdném domě a voda byla klidná… až příliš klidná. A pak to přišlo. Z hladiny se pomalu zvedlo cosi velkého. Dlouhý krk, zelené oči a křivý úsměv.
„Auuu…“ zaskučela příšera. „Ne že bys nebyl milej, ale kdyby mi zrovna nebolel zub, tak bych se ti nejspíš vůbec neukázala.“
„Zub?“ zeptal jsem se opatrně.
„Jo, bolí mě jak kousnutí do hroudy ledu. Už týden nemůžu pořádně jíst řasy ani ryby. Podívej se mi tam, prosím…“ A tak jsem já, dřevěný klacek se zmrzlinovou duší, vlezl Lochnesce do tlamy.
„Ehm… trošku víc doprava… ještě… jo tam! Vidím to! To není zub, to je skála! Ten musí ven.“
Nessie ztuhla. „Tak ho vytáhni…“
„Nemám kleště… ale… něco vymyslím”, řekl jsem.
🦷🪵 Zub, co dráždil legendu
Vydal jsem se do lesa. První, koho jsem potkal, byl bobr. Seděl na hrázi, žužlal větev a tvářil se jako lesní inženýr.
„Bobře, potřebuju pomoc. Lochenska má bolavý zub.“
„Zub? Tak to chce pořádný výplach. Postavíme ústní sprchu z vodního tobogánu!“ A do hodiny tu byla bobří konstrukce z větví, mechu a ořechů. Ale co se zubem? Bobr navrhl dynamit.
„Šup tam bombu, bum a je po zubu!“
„Bobře, dík, ale já bych radši řešení, při kterým jí neupadne i hlava!“
Vtom přiběhla liška: „Co takhle provaz, uvázat okolu zubu, na druhý konec zavěsit kámen a hodit ho z výšky?“
A pak mě to napadlo. Dřevěné řešení na dřevěný problém! Zavolal jsem datla. „Datle, potřebuju tě! Ne na ptačí randíčko, ale na super vrtákovou akci.“
Za chvíli už Lochneska seděla na bobří zubařské stoličce, vypadala trochu jako převrácený vor, mačkala kládu v ploutvi a zavřela oči. Datel začal ťukat, sýkorka držela lampu, tedy… měsíc v odraze lžičky a já šplhal po jazyku jako akrobat na laně a s citem jsem pomocí termosky, provázku a odvahy zub vypáčil!
„ÁÁÁÁÁ… OHHHHH!“ zařvala Nessie. A pak. Ticho.
„To bylo… úžasné… Tino, jsi hrdina s třískou v srdci. Můžeš si něco přát,“ řekla Lochenska.
„Přeju si, aby tě ostatní taky mohli viděli. Aspoň jednou. Na chvilku.“
„To půjde. Ale… nikdo nesmí mít mobil ani foťák, jinak zmizím v mlze jak ponožka v pračce.“
Druhý den jsem všem nenápadně schoval mobily, foťáky i drony. Vyrazili jsme znovu k jezeru. A tam… z vody vystoupila Nessie. Krásná, majestátní, s korálky z řas a čajkou na hlavě. Všichni oněměli.
„Máte štěstí. Váš dřevák mě zachránil,“ řekla.
Pak každého povozila na zádech, udělala pár otoček, zamávala ocasem… a zase zmizela. Lidé si sahali do kapes, hledali telefony… ale… nikde nic. Jen cedulka: “Technologie kazí kouzla”.
📚 Příšerkové moudro na závěr
Největší kouzla jsou ta, která si uchováte v srdci. Ne vždy je potřeba všechno zachytit. Stačí být u toho. Dívat se, smát se, cítit to – a věřit. Protože, kdo má oči dokořán a kapsu bez mobilu, uvidí i příšeru z pohádky.
