🎈 Tino sní

Ahoj děti! Tino hlásí další výlet! Zase mě sbalili do batohu (něžně, opravdu!) a tentokrát jsme jeli s mým Tomšosem a jeho ženou Petruškou pod stan! Jeli jsme do Třeboně, a ne jen tak někam! Zamířili jsme rovnou k Rožmberku, to je největší rybník v Česku! A teď zajímavost: Věděli jste, že Rožmberk je tak veliký, že se mu přezdívá „Jihočeské moře“, a že ho v 16. století navrhl slavný inženýr Jakub Krčín? Já si nejdřív myslel, že to byl kouzelník, ale prý ne, jen měl velké holínky a ještě větší plány.

🔥 Stanování, dříví a popálená důstojnost!

Postavili jsme stan. Já nosil klacíky na táborák, ale ouha, když vzplál oheň, radši jsem zalezl do auta! Proč? Protože já nejsem žádné uzené prkýnko! A i když mi Tomšos natřel obličej opalovacím krémem s faktorem sto tisíc (díky, kámo, ale trochu mi slepil uši!), ten žár mě fakt děsil. A taky… no… trochu jsem se bál, že začnu hořet. Takže zatímco Petruška opékala buřtíky a zpívala „Není nutno“, já pozoroval svět z bezpečí auta a přemýšlel o tom, že by dřevěné hračky měli mít hasicí přístroj v základní výbavě.

🌕 Úplňkový údiv… a překvapení u vrby!

Když všichni kolem druhé ráno usnuli (Tomšos si chrápáním ladil vlastní symfonii), vylezl jsem ven. A co nevidím? Úplněk jako talíř! Světlo padalo na hladinu rybníka a v něm se zrcadlila silueta… postavičky?! Mžoural jsem, a ona opravdu šla po hladině jak Ježíšek! Jenže měla zelený klobouček, fajfku a bublinky u uší. Jejda mane… vodník!

„Nazdar, panáčku,“ řekl mi a zamrkal. „Pojď na loďku, ukážu ti něco tajemnýho…“

Já hlupáček. Zvědavec jak rádio, jsem nastoupil. Jenže jak jsme se přiblížili k velké vrbě, šup! Stáhl mě pod vodu!

Panečku! Tam to ale vypadalo! Rybky mě okukovaly jak nový exponát v muzeu a všude byly hrníčky. Tolik hrníčků, že by z nich napojil celou školní jídelnu. „Co to je?!“ ptám se.

„To jsou dušičky lidí…“

„Fujtajxl! A nestydíš se?! Já jsem hračka! Mám duši ze dřeva! Mě neutopíš!“ křičel jsem.

Ale vodník se jen zachechtal: „O to líp! Pomůžeš mi topit lid. Jinak tě nikdy nepustím!“

A bum! Zamkl všechny podvodní dveře.

🤯 Záchrana z hlubin – když dřevo myslí!

Tak si tam znuděně sedím, kolem mě ryby, v koutě sumec čte detektivku a vodník si brousí síťku na motýly. Proč, to netuším. A najednou mě to napadlo! Vytáhl jsem z kapsy Petruščino lesklý zrcátko, které jsem omylem zrekvíroval u táboráku – promiň!.

„Hele, vodníčku, nechceš se podívat, jak ti to sekne?“

Vodník se podíval… a zůstal zírat na svůj odraz. „Já… já jsem… já jsem… fakt zelenej?!“

„No jo,“ povídám, „ale i zelení kluci můžou dělat dobrý věci. Co takhle přestat sbírat dušičky a radši… třeba… založit rybí školu? Nebo vést exkurze pod vodu? Uděláš z Rožmberka cool atrakci!“

Vodník se zamyslel. Asi poprvé v životě.  „Dřevěňáku, asi jsi mě změnil život!“

Dveře se otevřely a já byl vypuštěn jako kapr při výlovu! Vyskočil jsem z vody rovnou zpátky ke stanu, kde Tomšos zrovna mluvil ze spaní „Nedávej cibuli na kečup…“ a Petruška mě přikryla dekou. Hodná to žena.

🐠 Škola pod hladinou a vodní průvodce s fajfkou!

Druhý den, po našem nočním dobrodružství, jsem se šel podívat k rybníku. A nevěřil jsem svým očím ani třískám!

Vodník si na dno rybníka přivázal školní tabuli, napsal na ni „Rybí škola U Šupinky“ a právě učil kapříky počítat do pěti. „Jedna šupina, dvě šupiny, tři šupiny… Ne Karle, ocasem se nehlásíme!“ volal na nepozorného cejna.

A co víc! Založil vodnické exkurze Vodimíra Šplouvala pro turisty! Připlouvali k molu na šlapadlech, nasazovali si potápěčské brýle a vodník dělal výklad: „Vpravo vidíte sumce Bohuše – nefoťte, je plachý. A támhle – pozor! – uniká malý pstruh do jídelny. A tady, vážení, máme kredenc s bývalými dušičkami. Teď už v něm schovávám jen ponožky.“

Největší úspěch ale mělo vodní divadlo s perličkami, kde se hrála podvodní verze Pohádky o veliké rybě. A já vám povím, že kapr v hlavní roli byl fakt herecký talent!

🌟 Vodnické moudro

I pod vodou můžeš najít světlo. Stačí mít kuráž, nápad a… zrcátko. A hlavně – i ti nejstrašidelnější mohou být hodní, když jim někdo ukáže lepší cestu.