🎈 Tino sní
Ahoooj, děti! Hlásí se Tino! Tentokrát jsem se připojil k bandě odvážných vědců ze Smiřic. Nosí bílé pláště, čelovky, termosky s čajem a mapy, co vypadaly jako rozložený krtinec. A víte kam jsme jeli? Na Island! A proč? Protože… sopka Hekla se prý chystá zase kýchat tak mocně, že by mohla nachladit celou planetu! A u toho musím být. I s kelímkem zmrzliny od GELAD’ORO.
🚶♂️ Vzhůru na Heklu
Vyrazili jsme brzy ráno. Mraky jako z bubácké pohádky, vítr nám rozcuchal i ponožky v sandálkách a na všechno foukala síra a tajemství. “Tohle je brána do pekla,” řekl profesor Přišpendlený. A mně se rozklepaly kolíčky! Ale dobrodružství je moje druhé jméno, tak jsem šel dál.
Na vrcholu nás čekala černá lávová pole, horké výdechy z puklin a divný zápach, jako když zapomenete jogurt v aktovce. Vědci spustili sondy a jeden z nich zvolal: „Budíky stoupají! Sopka prdne každou chvíli!“
💚 Zelené světlo a pád do pekla
Najednou… mezi kameny něco zablikalo. Zářivé zelené světlo! Jako by si tam někdo nabíjel mimozemský telefon. Odsunul jsem kámen… a HOP! Sjíždím obří pískový tobogán rovnou do středu sopky!
„Jsem v pohodě!“ hulákám nahoru. „Jen tu trochu hořím!“ A co myslíte, že tam bylo? Fakt. Normálně tam dole bylo PEKLO! U stolu seděli dva čerti. Hráli prší a hulákali: „Eso! Stojíš!“
Jiný čert přikládal pod kotel, co vypadal jako Petrušky hrnec, jen asi 300 000x větší. Vřelo to, bublalo, a vypadalo to, že to bouchne jak papiňák plnej fazolí.
„Haló, proč tak topíte?“ volám.
„Děti zlobí. Potřebujou malou dobu ledovou. Zchladí si hlavičky,“ šklebil se na mě čertík.
„Ale to přece nejde! Jsou i jiné tresty… třeba… třeba… online výuka!“
„To si domluv se šéfem. Musíš ale vyhrát PRŠÍ. Jinak za Luciferem nemůžeš.“
🃏 Tino porazí čerty
Hrajeme! Eso a dvě sedmičky… čerti se potí tak, že by se na nich dal smažit chleba! A pak vytáhnu tajnou zbraň: „Žolík!“
„V Prší není žolík!“ zaječí čerti s rohy v pozoru.
„To není žolík… to je moje fotka s čerticí z loňského čarodejnického bálu! Teď jste zrudli až za ušima! Ty jsi zapomněl lízat a ty jsi jedno kolo nehrál”, řekl jsem. „Prší! Vyhrál jsem!“
Čerti se drbou ve vlasech, skřípou kopytem… ale musí uznat: Tino to uhrál jak ďábel!
👹 Lucifer a pekelný úkol
Lucifer vypadal jak někdo, kdo moc kouká na detektivky. Hromada papírů, oheň a u ucha telefon. „Co chceš?” řekl drsně.
„Aby svět nezmrznul!“ odpověděl jsem.
„Tak splň úkol,“ řekl. „Když to zvládneš, nechám sopku spát. Uklidíš nám pekelný sklad!“
Ufff. Tři tisíce let bordelu! Spálené kalhoty, zkažené obědy, svačiny za skříněmi, nevyřízené složenky! Nasadil jsem si roušku, vzal vysavač, koště, robotický mop a za tři hodiny? Čistší než školní jídelna před inspekcí.
Lucifer kývnul. „Dobrý. Fakt dobrý. Svět zůstane jak je. Ale děti musí přestat zlobit, jinak to příště praskne.“
Přivolal výtah z lávového potrubí a já vylezl zpátky na hřeben sopky. Badatelé radostí padali do popela „Tino žije! A sondy ukazují: výbuch nebude. Hekla zase spí“, radovali se.
Ale jen do chvíle, než budou děti házet plast do směsnýho, povzdechl jsem si.
I v největší horkosti můžeš najít řešení s chladnou hlavou. A když ne, vem mop a vyžeň peklo úklidem!
