🎈 Tino sní
Ahoj děti, tady Tino. Tentokrát vám budu vyprávět o neobyčejném výletě s Kupkovými z Třebechovic pod Orebem – na Karlštejn. Vyrazili jsme na kolech, ne že bych šlapal, moje nohy jsou malé a ze dřeva, vezli si mě hezky v košíku! Hrad byl majestátní a průvodce vyprávěl věci, ze kterých mi šly třísky nahoru! Třeba o kapli sv. Kříže – prý má na zdech tajemné znaky proti zlým silám. A pak to přišlo – studna. Hloubka víc než 80 metrů, propojená s podzemním pramenem Berounky, ale… úplně vyschlá. Ani kapka. A prý měla zázračnou moc. To znělo jako volání dobrodružství. A kde je volání, tam je Tino!
🚴♂️ Do hlubin studny: netopýři, skřítci a zmrzlinové vyjednávání
Když skupinka odkráčela směrem k dalším historickým šutrům, zpod hradu jsem si nenápadně vypůjčil (čti: nenápadně jsem odcizil, ale s dobrým úmyslem!) lano, uvázal si ho kolem pasu. Trochu jsem připomínal Indiana Jonese, jen o něco dřevěnějšího – a spustil jsem se dolů do studny.
Byla tam tma, zima a ticho. Teda… až na to občasné „křáp“, „ššš…“ a „píííp“, což doufám nebyl had. Radši jsem se soustředil na cestu dolů. Když jsem dosáhl dna a pořád jsem měl všechny polínka na svém místě, vydal jsem se temnou chodbou dál. Studna byla opravdu vyschlá, ale o to víc tajemná.
A pak – přímo přede mnou – obrovský kámen. A u něj dvě bytosti. Malí, zarostlí, nosy jako brambory a oči jako lampičky. Dva podzemní strážci. Prý se jmenují Brdovous a Mechřík. „Co tu děláš, klacku?“ zabručel Brdovous.
„Já… já chci vodu. Pro hrad. A pro lidi!“
„Ha! Lidi? Těm už vodu nedáme! Za Karla IV. ji zneužili! Myli si v ní nohy a házeli tam svačiny!“
🕳️ Voda pro všechny
Snažil jsem se vyjednávat, argumentovat, dokonce jsem jim ukázal mobil s fotkami moderních fontánek na vodu. Nic. Skřítci byli tvrdí jak železobeton. A pak mě to napadlo. „Co takhle GELAD’ORO?“
Chvilka ticha. „Co to je?“ zeptal se Mechřík.
„Zmrzlina. Ledová hmota! Je to umění! Chuť! Duše! Jahoda, mango, čokoláda!“ Nabídl jsem každému dva kelímky. Oči se jim rozsvítily jak dvě malé žárovky. „No… možná… možná jsme byli až moc tvrdí…“ řekl Brdovous s pusou plnou pistáciové. “Když tam nahoře vyrábíte takové dobroty, myslím… že si už vody umíte vážit!” řekl Mechřík.
A najednou – kámen se pohnul. „Pozor!“ zaječel Brdovous. „Teď to přijdeeeee!“
A skutečně. Proud vody se valil tunelem jak vlak bez brzd. Popadl mě, zatočil, protáhl desetkrát zatáčkou strachu, klouzačkou z bahna a vodní smršti, až mě nakonec vyplivl ze studny přímo mezi Kupkovy – jako špunt od šampaňského! Rodina stála u fontány a já jim přistál v tašce s pitím.
A víš co? Od toho dne má Karlštejn znovu ve studni vodu. Ta je pod dohledem security, lidé si ji chodí čepovat jako ve Varech, a když se někdo zeptá, odkud ta voda vlastně teče, jen se potutelně směju.
🚴♂️ Moudro z hradu
„Voda není samozřejmost. Jídlo taky ne. Takže: neplýtvej! Ani kapkou, ani lžičkou. Protože jeden malý Tino musel jet podzemní tobogánem, aby nám připomněl, že respekt k tomu, co máme, je to největší kouzlo ze všech.”
