🎈 Tino sní

Ahoooj kamarádi! Tino hlásí další exotické dobrodrůžo – tentokrát z rozpálené Kuby! Slunce tu svítí jako blázen, všude to voní po smažených banánech a karneval na slavné promenádě Malecón hraje všemi barvami jak obří “dželadórka”! A víte, kdo mě vzal s sebou? Famózní rodinka Kufrových z Liberce! Táta Milan (sportovec tělem i duší), máma Radka (fotí úplně všechno – i mě, když zívám!) a jejich dvě energické dcerky Bára a Terezka. Jo a hádejte co? Dnes mám jít na karneval v převleku!

🦊 Lišák Tino na scéně

Volba byla jasná: půjdu za lišku, jsem přece nejmazanější dřevák pod sluncem. Nasadil jsem si škrabošku a Kufrovi mi přilepili huňatý ocas. Vypadal jsem dokonale. Hudba hrála tak hlasitě, až se mi třísky třásly. Kubánci tancovali a já si to mazaně šinul mezi nohama bubeníků.

🐉 Drak, co spolknul lišku

Jenže ouha – mezi vším tím tancem, hudbou a smaženými banány jsem si nevšiml, že jsem vlezl (a samozřejmě omylem) přímo doprostřed obřího skládacího karnevalového draka! Měl papírové šupiny a bambusovou kostru. Tři tanečníci ho drželi nad hlavami a jeden z nich si mě spletl s rekvizitou. „Áá, nueva cabeza del dragón!“ zakřičel a šup – připevnil mě na čelo toho létajícího krasavce. A pak to začalo. Zvedl se vítr, drak se rozběhl, nadskočil a… letěl!

Nechápal jsem, co se děje. Já chtěl jen liškovat mezi bubeníky a teď visím na hlavě draka, který vyskakuje nad davy a vlní se ve větru. Pod sebou jsem viděl Malecón jako z pohlednice – pláž, moře, vlajky, tančící lidi… a někde hluboko pod tím Kufrovi. „Tinooo, kde se flákáš?!“ volala Terezka, ale její hlas mi zněl jako ozvěna z jiného světa.

🌬️ Vzdušná liška v pasti

Snažil jsem se vysmeknout, ale drak se neustále vlnil, točil a zrychloval. Papírové šupiny mě šimraly, bambus skřípal a já měl pocit, že mě rozfoukne na třísky. Navíc jsem ztratil liščí ocas, zůstal viset na palmě někde u stánku s cukrovou vatou. „Tak tohle je můj nejšílenější let!“ křičel jsem do větru.

Když jsem konečně vyklouzl z čela karnevalového draka, chytl jsem se jeho dlouhatánského papírového ocasu – jo, toho, co za ním vlaje jako stužka na pomlázce od babičky. Visel jsem jak ponožka na prádelní šňůře, třásl se ve větru a snažil se zamířit dolů. „Teď se trefím na nějakou střechu… nebo věž… nebo cokoliv!“ Jenže ouha – místa přistání se mi vyhýbala. První pokus – špička věže kostela… těsně vedle! Druhý pokus – balkon s prádlem… málem jsem skončil v podprsence! 

🪜 Komínový přistávací manévr

Až na potřetí jsem našel cíl: vysoký cihlový komín, na kterém čnělo čapí hnízdo. “To je ono!” zvolal jsem a pustil se ocasu. Letěl jsem vzduchem jako liščí meteorit a žuch! Přistál jsem přesně doprostřed hnízda. Všude sláma, peří a jeden velmi překvapený čapí junior. „Čau kámo, jen rychlá návštěva a zase jdu!“ řekl jsem.

Ale jak jsem chtěl po komíně slézt dolů, zjevil se táta čáp! Obrovský a dost naštvaný. Popadl mě zobákem za kšandy, mávl křídly a letěl. „Ehm, pane čápe, já fakt nejsem červík Pepík!“ snažil jsem se vysvětlit, ale jeho zobák neznal slitování.

🌵 Lišák mezi kaktusy

Místo návratu mě odhodil do botanické zahrady. Přistál jsem přímo do výstavy kaktusů z Yucatánu! Auuu! Píchance na zadku, třísky na čele, ale jinak v pořádku. „Tohle je fakt ostnatý nezvratný osud…“ povzdechl jsem si, když vtom se přiblížil hlídač zahrady. A co udělal? Popadl mě, strčil do klece a řekl: „Odvezu tě do parku, liško zbloudilá.“

🦊 Lišák v parku plném lišek

No a tak jsem skončil v parku. Ale ne jen tak v nějakém – v parku plném lišek! Hlídač mě položil do trávy, oprášil si ruce a zmizel. Sotva jsem se stačil rozhlédnout, už se ke mně plíží pět opravdových lišek. Zrzavé, štíhlé, s našpicovanýma ušima a očima jako detektivové. Začaly mě očmuchávat ze všech stran.

„Fuj! Voní po… ovoci?“ utrousila první.

„A má nějaký podezřelý kšandy!“ zasyčela druhá.

„Je dřevěnej, šéfe! Dřevěnej a cizí!“ hlásil třetí.

Šéfliška si mě změřila přísným pohledem. „Cizáky mezi sebe neberem. Pořádek musí bejt. Zatarasit noru, zamaskovat a držet hlídku!“ Než jsem stihl něco říct, strčili mě do liščí nory, zacpali vchod a před noru si sedli dva lišáci s větvičkama v tlamě.

🎩 Lišák Tino v pasti… ale s plánem

Seděl jsem ve tmě a přemýšlel. Opatrně jsem z baťůžku vytáhl tajnou zásobu GELAD’ORO. Mango-maracuja mix, zmrzlý poklad přímo z nebe. „Hej, hlídači!“ houkl jsem zevnitř nory. „Máte tam venku někdo rád osvěžující, tropickou dobrotu? Ručně dělanou, bez éček a se 100% ovocem?“ Nastalo ticho. Pak šustění. Pak čmuchání. „Co to je za vůni?“ ozvala se liška zvenku. „To je… MARACUJA?!“

Otevřel jsem víčko. Jemně, jen tak, aby se vůně linula ven z nory. Lišky začaly slintat. Kámen se pohnul. Jedna hlídka odpadla. Druhá si šla jen přivonět, třetí už držela kelímek a prosila o lžičku. Vyklouzl jsem z nory jak máslíčko. Ještě jsem jim nechal pár kelímků jako úplatek – tedy… pozornost od GELAD’ORO, protože jsem liška podšitá a mazal jsem zpátky do města.

🎉 Zpátky na karneval

Běžel jsem mezi palmami, přeskakoval stánky, klouzal po kachličkách jako bobista… a najednou jsem stál zpátky u Kufrových. Terezka mě zvedla ze země a zaječela: „Tinooo, tys byl celou dobu pod stolem?!“ Usmál jsem se dřevěně a nenápadně si srovnal kšandy. „Já? No… vlastně… ano”, zalhal jsem s dobrým úmyslem.

🦊 Liščí moudro

I když tě spolknou draci, unesou čápi, zavřou lišky a píchne tě kaktus – když máš v kapse sorbet od GELAD’ORO, svět je pořád sladkej!