Ahoj děti! To jsem zase já, Tino – váš malý, dřevěný cestovatel! Tentokrát jsem se vydal na Palau s rodinou Bomšelů z Karviné – mamkou, taťkou, Aničkou a malým Tomáškem. Teda… řeknu vám… Bomšelovi si vyprávěli, že jedou na „klidnou dovolenou u moře“, ale já už zkraje věděl, že klid se u nich mění v chaos rychleji než voda v oceánu během tropické bouře. A pozor! Tak strašpytlíkového tátu jsem ještě nezažil 😅

🌊 Podvodní dobrodružství s medúzami a rejnokem

Hned první den nás lákalo Jellyfish Lake, jezero plné neškodných medúz. Bylo to nádherné, tisíce zlatavých medúzek tančilo kolem nás jako podvodní balet. Jenže malý Tomášek, se svou podvodní pistolkou na bubliny, se rozhodl, že medúzy potřebují diskotéku. „Tino, podívej!“ křičel, když se medúzy vířily v obrovských bublinách. Tatínek Bomšel vykřikl: „Jestli se mi zničí plavky!“

Další den jsme se vydali do tajné podvodní jeskyně. A tatínek měl hrozný strach: „Co když mi navlhne svačina v igelitce?!“

Anička byla naštěstí tak malá, že ještě strach neznala a hned prozkoumával temný průchod. Tomášek křičel radostí, jako by objevil podvodní ráj hraček. „Co to je?“ šeptala Anička a tatínek se držel Aniččina ramene. Pak se objevil obří rejnok! 😲 „Uf, to je on! O té potvoře jsem četl“ vykřikl a přitiskl igelitku k hrudi.

Když se ten obří rejnok objevil, srdce jsem měl až někde v ponožkách… jenže ouha! Já žádné ponožky nemám, jsem přece dřevěný. Takže jsem to aspoň zahrál na hrdinu. Rejnok se tvářil, že mě má úplně na háku. Kroužil kolem nás jako podvodní školník a já měl pocit, že kontroluje, jestli máme lístky na vstup do jeskyně. Nemáme!

Tatínek Bomšel byl úplně fialový a držel tu svou igelitku. „Jestli se mi potopí svačina, tak končím s dovolenou!“ bublal. To už jsem nevydržel, plácnul jsem ho po zádech, aby se sebral a omylem jsem mu tu igelitku vyrazil z ruky. Ajaj. Průšvih!

🦈 Rejnok versus Tino: zápas o tatínkovu svačinu

Igelitka se začala líně vznášet vodou, salámové chleby se točily jak kosmonauti bez gravitace a tatínek Bomšel lapal po dechu. „Moje svačinaaaa!“. Já, Tino – hrdina i průšvihář v jedné dřevěné kůži, jsem se rozhodl, že ji zachráním. Skočil jsem za tou svačinovou igelitkou, plaval, mával ručičkama a nožičkama, až mi klouby vrzaly. Už jsem ji skoro, skoro, skoro měl… jenže… přímo přede mnou se zjevil ON. Ten obří rejnok. 😳

Plul majestátně, jak mořský strážce pokladů. A vypadal, že tu igelitku považuje za svoji. Udělal kroužek a nechal na mě stín tak velký, že jsem vypadal jak mravenec pod plachtou.

„Tino, bacha!“ volal Tomášek a pálil bubliny na rejnoka, ale ten se ani nehnul. Jen mžoural tím svým obřím okem, jako by říkal: „No tak ukaž, uličníku, co v tobě je“. Měl jsem dvě možnosti: stáhnout se a nechat tatínkovu svačinu zmizet v hlubinách, nebo… risknout to a vrhnout se do podvodní přetahované. A protože já nikdy neuhýbám (a taky protože jsem zvědavej jak opice), natáhl jsem se po igelitce.

Rejnok mávnul křídlem a igelitka se mi vytrhla ze dřevařských prstů. „Heeeej, to není fér!“ zavřískal jsem. Vypadalo to, že začínáme hru “kdo ukořistí svačinu první”. A tatínek Bomšel? Ten už se nahoře modlil k sendvičovému bohu.

Udělal jsem to jediné, co mě napadlo. Popadl jsem Tomáškovu bublinovou pistolku, potopil jsem se a vystřelil celou dávku přímo před rejnoka. Voda se naplnila tisíci bublinami a všechno to kolem jiskřilo. Rejnok se na okamžik zastavil, trochu překvapený… a igelitka se pomalu snášela dolů – ke mně. Jakmile jsem měl igelitku skoro v ruce, začala jeskyně dunět. Z hlubin se ozvalo „huuuuum…“ a voda kolem nás se rozvířila. Všichni Bomšelovi ztuhli. A pak – přímo z temnoty – vyplulo cosi obrovského. Myslel jsem, že je to další rejnok… ale ne! To byla celá smečka rejnoků! Malí i velcí, kroužili kolem nás, jako by přišli zkontrolovat, co to ten jejich kámoš vyvádí.

„Tohle je konec!“ zakvílel tatínek a chytil se za hlavu. Igelitka mezitím unikala pořád dál a dál. Jenže já, Tino, nikdy necouvám – no dobře, někdy couvám, ale tentokrát jsem byl statečný! Znovu jsem se natáhl po igelitce, plaval, vrzal kloubama a dělal ze sebe největšího odvážlivce široko daleko.

Hlavní rejnok se snesl přímo ke mně a zastavil igelitku ploutví. Já na něj vykulil oči a pak mi to došlo. On si tu igelitku spletl s medúzou. Jasně! Byla bílá, nadouvavá, a jak se třepotala ve vodě, vypadala jako jejich oblíbená svačina.

„Poslyš, kamaráde,“ zašeptal jsem, „tohle není k jídlu, tohle je tatínkův poklad. Jestli mu ji nevezmu zpátky, tak se z té dovolené nevyhrabe!“

A víte co? Ten rejnok se na mě jen zadíval tím svým obřím okem a najednou… jemně posunul igelitku přímo k mým rukám. Chytl jsem ji a přitiskl k sobě! „Mám to!“ zakřičel jsem pod vodou, i když to spíš znělo jako „blblblbl“. Tatínek nahoře tleskal, topil se štěstím, a já byl pyšný jak páv.

🦸‍♂️ Moudro z hlubin

„Někdy je třeba být odvážný, i když se bojíme, protože jen tak můžeme pomoci ostatním. A nikdy nezapomeňme, že i ti největší a nejstrašnější mohou být nakonec naši kamarádi.“