🎈 Tino sní

Ahoj, tady Tino! Vaše oblíbená dřevěná loutka, cestovatel, ochránce dětí a… jak se teď ukázalo… taky nezamýšlený úlovek při lovu v Severním ledovém moři! 😄 Ale pěkně popořádku!

Dostal jsem se na palubu německé výpravní lodi, co se jmenovala “Eisvogel” – Ledňáček! ❄️ Kapitán Heinrich měl velké vousy, velkou čepici… a ještě větší chuť mi všechno vysvětlit. A to bylo dobře – protože já měl taky velkou chuť se na všechno vyptávat! 🧐

„Kapitáne, co je to Kosatka?“
„A proč je led slaný, když sníh sladký?“
„A jak to, že se loď nepotopí, když jsem na palubě já i celá posádka – a taky termoska s gulášem?“ 😁

Kapitán se usmíval, občas si kousal do kníru, protože to bylo dlouhé… ale trpělivě mi všechno vyprávěl.
„Kosatka, Tino, je dravec, který by tě mohl omylem považovat za polínko do polévky, takže se jí moc nedívej do očí, ano?“
„Ano, kapitáne!“ řekl jsem a rovnou si do deníčku napsal: “Nedívat se kosatkám do očí. Ani orlům. Ani kapitánovi.”

No a jednoho dne nastal den velkého rybolovu. Posádka rozbalila obří síť, začali ji pomalu spouštět do moře, všichni byli napjatí a já? Já jako správný badatel lezl po kraji lodi, abych měl výhled.

🐋 A právě tam se to stalo

Moje dřevěná nožka, možná trošku zvědavější než já sám, se zachytila za oko sítě… A dřív, než jsem stihl zvolat „NEEEEE!“, letěl jsem obloukem do moře! 🌊 I se sítí. A loď plula dál.

Plác!
Studená sprcha!
A pak jen bubliny.
A dřevěný strach. A ten neplave dobře.

Ale tehdy… se objevila – ona. Moje Elizá.

Malá kosatka.
Zjevení, zuby ostré jako kapitánovy historky a oči hluboké jak moře samo.

„Prrrr! Já nejsem ryba!“ chtěl jsem volat, ale pod vodou to moc nešlo.
Naštěstí měla vlastní instinkt a poznala, že opravdu nejsem k jídlu, ale k zachranění.

Tak mě nabrala čumákem, vyskočila z vody a já se ocitl na jejím hřbetu, jak malý mořský kovboj! 🐋🤠

Spolu jsme brázdili vlny, já jí vyprávěl o zmrzlinkách, ona mi zpívala písně z hlubin, a když jsme se blížili zpět k lodi, viděli jsme námořníky s dalekohledy. „Tam je kosatka!“ křičeli.
„A… počkat… co to má na hřbetu?! Někdo tam sedí! Něco malýho! A má to kšandy!“ 😲

Ano! To jsem byl já, kapitáne – Tino, zachráněný, promočený, ale šťastný!

Kapitán mě obejmul (trochu mě přitom osolil vousy), a Elizá zmizela zpět do moře s přátelským kývnutím ocasní ploutve.

❄️ Ledové poselství

„Někdy tě zvědavost zavede až do studených vod – doslova. 💙 Proto nezapomínej: I v hlubinách můžeš potkat někoho, kdo tě zvedne zpátky na vlnu. Ať už má zuby ostré nebo jen dobré srdce.”