🎈 Tino sní
Ahoj děti! Tady je Tino! Jojo, to jsem já – ten malej dřevěnej dobrodruh s nohama z bukového dřeva a srdcem větším než celá Brazílie! Tentokrát vám povím příběh, který začal ve chvíli, kdy jsem se přidal k české výpravě chovatelů papoušků z Mělníka. Naším cílem? Amazonie! Deštný prales, kde kapky deště jsou větší než kopeček zmrzliny a kde i komáři mají svaly!
🌴 Výprava začíná
Chtěli jsme pozorovat nové druhy papoušků, zjistit, jak žijí a jak jim pomoci. Byli jsme skvělá parta! Nejvíc jsem si oblíbil Roberta – hlavního chovatele. Nosil šátek se vzorem papouščích per a tvrdil, že má s papoušky duševní spojení.
🐒 Džungle plná zvířat a… problémů
V pralese jsme potkali opice skákající jak děti po kofeinu, lenochody pomalejší než wi-fi v metru, anakondy větší než Tomšosova postel, tapíry, tukany a jednoho mravenečníka, co se mi pokusil sníst ponožku.
Ale opravdové drama přišlo až ráno. Robert se zrovna mazal proti komárům (asi třikrát) a najednou – švih! – drzá opice čapla jeho satelitní telefon a zmizela v korunách stromů! A bylo zle. V pralese nebyl signál, žádný Instagram, žádná GPS… prostě ticho. A panika.
🦸♂️ Tino na stopě!
„Já to vyřeším!“ vyhrkl jsem. „Protože jsem Tino. Dřevo. Ale s duší Tarzana!“
Chytil jsem liánu a hup – letěl jsem za opicí jako banán za čokoládou. Po chvíli jsem dorazil až k její tlupě. A tam stál ON. Velký, silný, majestátní samec gorily. Jmenoval se Richard III. Asi děda toho z pražské ZOO.
„Ukradla nám telefon, kámo…“ vysvětlil jsem mu.
Richard zvedl obočí jako učitelka, když najde žvýkačku pod lavicí.
„Dám ti ho zpátky,“ řekl, „ale přines mi rostlinu Vicacory. Bolí mě klouby. Jsem už přece jen starý fešák.“
No jasně že jsem šel. Skočil jsem na kládu a plul po Amazonce jako Indiana Jones na paddleboardu.
Cestou jsem uhýbal krokodýlům, schovával se před deštěm (byl tak silný, že mě málem odplavil zpět do Česka), spadl do bahna a vypadal jak obalovaný řízek od babičky Dany a viděl motýla velkého jak frisbee! A pak jsem ho spatřil.
🦜 Papoušek, jakého svět neviděl
Seděl na větvi. Pera měl zlatá, modrá, zelená a trochu oranžová – jak duha po diskotéce. Koukal na mě a řekl: „Hledáš Vicacoru? Vím, kde je. Ale mám podmínku.“
„Jakou?“ řekl jsem, trochu obezřetně, protože mluvící papoušci nejsou běžná věc.
„Chci do Evropy. Jsem jediný svého druhu. Nikde nikdo jako já. A ty vypadáš jako fajn týpek. Vem mě s sebou. Budeme kámoši!“
No povím vám – to bylo taaak dojemný, že jsem se málem rozvrzal.
💚 Záchrana Richarda a návrat hrdinů
A tak papoušek přinesl Vicacoru, v zobáku, elegantně… a společně jsme ji předali Richardovi.
„Ahoooj, děcka!“ křičel gorilák, skákal radostí a skoro mě umačkal objetím. Dal mi telefon a ještě banán k tomu.
Pak jsme se s papouškem vrátili k výpravě. Robert nemohl uvěřit svým očím. „Tenhle papoušek… ten NENÍ… v žádné učebnici! V žádné encyklopedii!“
„No právě,“ mrkl jsem, „proto se bude jmenovat po mně – TINORIKO!“
🦜 Šťastný konec v Praze
Tinoriko dnes žije v pavilonu Amazonie v pražské ZOO. Má tam houpací síť, papájové šťávy, a když tam přijdu s kelímkem sorbetu od GELAD’ORO, vždycky spolu vylezeme do korun stromů, mlsáme a děláme blbosti – jak se na pravé kámoše sluší.
🌧️ Moudro z Amazonie
„I když jsi malej jako klacík, můžeš pohnout s džunglí, a když zmizí signál, nastoupí srdce. A že někdy stačí udělat správnou věc, i když se ti třesou nohy (nebo klouby jako Richardovi).”
