🎈 Tino sní
Ahoj děti! Když se děje něco velkýho, tak je u toho Tino. A že se toho na mojí poslední výpravě dělo až až!
✈️ Z kufru až do Jižní Ameriky
„Tino, víš kam pojedeme?“ zkoušel mě Daník Špatenka, když mě balil do kufru mezi plavky, ponožky a kelímek od zubní pasty. „Nevím, ale voní to dááááálkou!“ odpověděl jsem a uvelebil se mezi ponožkama. Netušil jsem, že poletíme až do Argentiny, přes Rio de Janeiro, kde mi někdo chtěl vyměnit hlavu za kokos.
🐧 Tučňáčí dobrodružství
Po prohlídce Ria a třech tanečních lekcích samby, dorazili jsem na poloostrov Valdés. Vítr foukal tak silně, že mě málem odfoukl až do moře – zachytil jsem se jen díky dřevěnému zadečku o kus pichlavého keře. Auuuu.
„Tati, tady jsou tučňáci!“ volala Emička a já běžel jako raketa. A opravdu – tisíce tučňáků! Malých, roztomilých, klátících se sem a tam, jak kdyby celou noc tančili tango. Šli jsme se podívat blíž k jedné rodince, kde tatínek tučňák a tučňáčí maminka seděli zoufale u prázdného hnízda.
🐣 A pak to přišlo…
„Co se stalo?“ zeptal jsem se opatrně. Tatínek tučňák zanaříkal: „Přišel… Burnák! Vzal nám tři vajíčka a zmizel do útesů!“
„Burnák? Ten velký černý pták, co vypadá jako zlý číšník?“ zeptal jsem se.
„Přesně ten! Prosíme tě, pomoz nám dřevěný příteli!“ Tučňáčí rodiče plakali.
Emička mě držela za ruku a Daník šeptal: „Tino… tohle je tvoje chvíle.“ A já? Uvnitř mě to bouchalo jak papiňák v tramvaji. Nakonec jsem se odvážil. „Najdu toho Burnáka a přinesu vejce zpět! Přísahám na svůj dřevěný krk!“
🧭 Cesta do skal
Vyrazil jsem. Slunce pálilo, vítr fičel a já lezl skalami jako veverka na kofeinu. Na kraji útesu jsem potkal starého moudrého mravenečníka jménem Don Carlos. „Burnák sídlí tam, kde skály zpívají a moře syčí. Ale pozor… nevrací se každý.“
„Já se vrátím. A vejce vezmu s sebou!“ řekl jsem statečně, i když se mi trochu třásla kolena… nebo spíš kolíky.
🪨 Burnákovo doupě
A pak jsem ho uviděl. Obří černý pták, vypadal jako kříženec orla s profesorem matematiky. Seděl ve svém doupěti z kostí, mušlí a starých kartáčků na zuby. A uprostřed hnízda – tři tučňáčí vejce!
„To jsou cennosti, ptáčku. Dej je zpátky!“ zvolal jsem nebojácně.
Burnák se pomalu otočil, zasyčel a zakřičel: „Kdo jsi, třískový hrdino? Já jsem Burnák! Vládce větru, pán snídaní a vajíčkových omelet!“ Skočil na mě! Já uskočil! Vytáhl jsem zmrzlinu GELAD’ORO, co mi zbyla v kapse a… přímo jemu do zobáku!
„Blegh! Co to je?! Je to studenýýýýýý“ zakřičel Burnák.
„Nejlepší zmrzka pod sluncem, frajere!“ zakřičel jsem a skočil mu na hlavu. Začal jsem ho lehtat pod křídlem (můj tajný trik). Burnák se začal chechtat, až ztratil rovnováhu a… sjel po vlastním peří ze skály až do vody.
🐣 Záchrana a zázrak
V tu chvíli – vajíčka začala praskat. Ze všech tří se klubali malí, roztomilí tučňáčci. „No to mě hobluj!“ hlesl jsem. První se jmenoval Frňous, druhý Šplouch a třetí Štístko – protože při tom boji jedno vejce přistálo na mém klobouku a přežilo jen tak tak!
🐧 Návrat ke hnízdu
Když jsem dorazil zpět, tučňáčí rodiče nás viděli už z dálky. Maminka omdlela radostí, tatínek mi políbil botu (vlastně nohu z dubu). „Děkujeme, Tino! Ty nejsi loutka… ty jsi náš hrdina!“
Paní Špatenková mezitím vytáhla z chladícího boxu kelímky zmrzliny. „Zasloužíš si dva!“ řekla a podala mi čokoládovou a citronovou. „Díky, budu sdílet se Štístkem!“ řekl jsem a dal mu první líznutí.
🛬 Zpátky do Česka
Po týdnu argentinských toulek jsme se vrátili domů. Cesta byla klidná. Daník mě držel v ruce, Emička mi zaplétala vlasy (vlasy? no… špagáty na hlavě), a já si v duchu šeptal: „Tino, ty starý dřeváku, tys to zase zvládl.“
🌟 Tučňákovo moudro
„Když někdo zlobí – neoplácej zlobou. Ale ani se neschovávej. Postav se tomu s odvahou, vtipem… a klidně i zmrzlinou!
Protože hrdinství neznamená být největší… …ale být ten, kdo pomůže, i když je malý”.
