🎈 Tino sní
Hola, kamarádi! Já jsem Tino, váš dřevěný parťák na dobrodružství. Dneska vás vezmu do Barcelony, kde se mi málem stalo, že mě dvě raubířské děti odnesly domů jako suvenýr. Ale pěkně popořádku.
Na tenhle výlet prodlouženého víkendu mě vzala rodina Šusterů. Skvělí lidi! Pan Šuster je pohodář, paní Šusterová má vždycky v kabelce sušenky a hlavně – pozooor, šestnáctiletá paterčata. Karel, Pepa, Honzík, Jakub a Terezka. Fakt mega cool týpci!
„Tino, dneska tě vezmem na La Rambla! To je nejbarevnější ulice světa!“ hlásil Honza už ráno, zatímco si mazal bagetu čokoládovou pomazánkou. „A prý tam jsou živý sochy, fakt živý! Vsadíme se, že zapadneš mezi ně líp než kdokoli jiný?“ chechtala se Terka a mrkla na mě. No… a jak mě znáte, když je výzva, musím do toho skočit hlavou napřed (a tělem opatrně, páč jsem ze dřeva).
Na La Rambla to hučelo jak v úlu! Hudba, smích, bubliny, malíři, tanečníci a… živé sochy! Jeden pán byl oblečený jako rytíř ve zlaté zbroji a ani nemrkl. Vedle něj stála paní s obrovským slunečníkem… a celá stříbrná. Postavil jsem se mezi ně. Napnul jsem hruď, ztuhl jak fošna a zakřičel: „Za GELADO’RO, za čest dřevěných hrdinů a za slávu všech loutek na světě!“
A teď pozor…
Nikdo si mě nevšiml.
Lidi chodili kolem a říkali: „Hmm, hezký kousek dřeva. Asi dekorace z obchodu se suvenýry.“ COŽE?! Já že suvenýr?! Já, Tino – cestovatel, tanečník a zmrzlinový znalec? K smíchu!
🚨 Poplach! Raubíři na obzoru
Ale pak to přišlo. Z davu se vynořily dvě španělské děti. Kluk s kšiltovkou a holka se žvýkačkou tak velikou, že vypadala jak balón na vodu. „¡Mira, hermana! Una marioneta de madera… ¡de verdad! Ta loutka bude naše, vezmeme ji!“
„Jak naše? Já jsem všech!“ Než jsem stačil zamrkat (což neumím), už mě cpali do batohu mezi plavky, mušličky a polorozkousaný churros. A šup! Zmizeli v davu jako dvě sardinky v oleji!
Naštěstí všechno viděla paterčata Šusterovic. Karel – velitel. Pepa – technik. Honzík – maskér. Jakub – stopař. A Terezka? Ta má v očích radar na průšvihy. „Máme únos! Opakuji: MÁME ÚNOS LOUTKY!“ zvolal Karel dramaticky a rozdal vysílačky (byly to vlastně plastové kelímky s provázkem, ale fungovaly skvěle… asi do dvou metrů).
🎪 Operace: Zpátky do batohu!
Paterčata nasadila převleky: Pepa se zamotal do ubrusu a předstíral stůl. Jakub si nacpal tričko balónky a byl „prodavač zmrzliny s břichem“. Terezka šla za živou sochu princezny s korunkou z alobalu. Honzík… byl palma. Prostě palma. A Karel? Ten si půjčil mapu a hrál „ztraceného turistu“. Stopovali mě jako loutkoví detektivové!
🍩 Záchranná akce #1: Churrosové fiasko
První pokus o záchranu proběhl u stánku s churros. Jakub měl vyměnit batoh za pytlík skořicových tyčinek. Ale místo toho: „¡Churros con extra čokolááádaaa!“ zakřičel a najednou měl pusu plnou, ruce ulepený a… batoh fuč.
🌴 Záchranná akce #2: Honzík v akci (a taky v popelnici)
Honzík se pokusil „náhodně“ do dětí narazit a batoh zachytit. Jenže… zamotal se do palmového listí a omylem zapadl do papírového kontejneru. „Příští akci jdu za kámen. Kámen se aspoň nekýve…“ ozvalo se tlumeně z útrob popelnice.
👑 Záchranná akce #3: Terka přebírá velení
„Dost bylo fiasek, jdu na to!“ řekla Terezka, sundala si korunku a vyrazila napřímo. Přiběhla k dětem, podívala se jim do očí a udýchaně, dramaticky prohlásila: „Ten dřevák je nakažený! Má dřevěnou chřipku. Silně lechtivá. Začne kašlat a pak… !“ Děti zbledly. Holka pustila batoh, kluk spadl na zadek a začal panicky křičet: „¡Una marioneta loca! ¡Socorro!“
🧸 Tino: Zachráněn (s mírnou třískou)
Batoh dopadl. Otevřel se a já vypadl ven. Ufff. Kutálel jsem se po chodníku jako sud s olivama. „Klapka, akce, zachráněn!“ volal Karel. Objali mě. Dokonce i Honzík, kterému z vlasů ještě koukalo víčko od jogurtu z popelnice.
No a víte, co se stalo potom? Vrátil jsem se zpátky mezi živé sochy, jako by se nechumelilo. Postavil jsem se zpříma, vystrčil bříško (což u mě znamená kousek kraťásků dopředu) a udělal tak nehybný „stronzo“, že se mi z toho skoro zaprášilo na kloubech! Lidi se zastavovali, obdivovali mě a tentokrát říkali: „Tohle už není dekorace, to je UMĚNÍ!“
Na konci dne jsem dostal první cenu za nejlepší živou sochu La Rambly! Diplom a velkou čokoládovou medaili (kterou mi snědl Karel ještě ten večer) a… hlavně obrovský aplaus! Takový je život dřevěné loutky – dobrodruha.
🌟 Barcelonské moudro:
Nikdy nevíš, kdy se ztratíš. Ale když máš partu opravdových kamarádů (a jednoho zamaskovanýho do stolu), vždycky se najde cesta zpátky domů!
