🎈 Tino sní
Ahoj děti! Já jsem Tino, váš dřevěný cestovatel. Tentokrát mě do batohu šoupla mladá antropoložka z Německa. Jmenuje se Klara – chytrá to hlava, ale trochu zamyšlená. Přijeli jsme do Bhútánu, leží v Jižní Asii, východně od Nepálu a severně od Indie. Je to malý horský stát v Himalájích, mezi Indií a Čínou, kde lidi neměří štěstí penězi, ale něčím, co se jmenuje Hrubé národní štěstí. No, já bych tomu říkal spíš Velká národní radost. Zní to veseleji, ne? 😁
Hned první den v horské vesnici našla Klara v chrastí starou mapu. Jeeenže děti, to nebyla jen tak obyčejná mapa – tahle se měnila podle nálady! No opravdu! Když byla Klara netrpělivá, ukazovala jí cestu rovnou do kravince. A když byla laskavá, papír se rozzářil jako lampion a šipka ukázala správný směr. No a když jsem si na mapu sáhl já… hádejte co? Vykreslila tam malou dřevěnou postavičku s obřím nosem! Ona si fakt snad myslela, že jsem Pinocchio, nebo co. Popleta himalájaská!
Bhútánské hory a bláznivá cesta za štěstím
Vyrazili jsme podle mapy do hor. Jenže ouha – Bhútán nejsou české kopce, kde se bojíte jen kopřiv! Tady se proháněli divocí jaci, hučely prudké řeky a lavina nám málem vyfoukla odpolední svačinu. A já letěl vzduchem jak vrtulník: „Klaaaaro, chytej měěě!“ A ona jen: „Tino, drž se šňůrek!“ Jasně, protože dřevěný kluk má v kapse vždycky padák, že jo, Tomšosi! Vrrrrrr.
Po cestě jsme potkali místní mudrce. Testovali Klaru – nejdřív její trpělivost („Tři hodiny čekání? Já si dám aspoň šlofíka a sorbetík!“), pak laskavost (dala dětem čokoládu a já jsem jim ukázal, jak se dělá dřevěný kotoul), a nakonec respekt k tradicím. To bylo nejtěžší, protože Klara chtěla pořád všechno vysvětlovat vědecky. Ale nakonec se naučila poslouchat a nechat věci prostě být. A já jsem jí radil: „Hele holka, méně keců a více srdce!. Nebo GELAD’ORA chi chi chi.“
A pak – bum!
Mapa se rozzářila tak, že jsme málem oslepli. Najednou před námi, mezi mlhou, vykoukl klášter nalepený na skále. Vypadal, jako by se tam držel jen silou modliteb a já si říkal: „No tohle jestli se urve, tak poletíme jak lavina!“
Když jsme vkročili dovnitř, nebylo tam ticho jako v knihovně. Ne, ne! Z kláštera se ozývaly bubny, zpěvy a vůně máslového čaje, který vám voní jako… no, upřímně, jako kdyby babička zapomněla máslo na slunci. Ale mniši nás přivítali s úsměvem.
Uprostřed haly ležela truhla plná prastarých svitků. Klara se na mě podívala s očima většíma než dvě kokosové koule. „Tino, to je ono! Tajemství štěstí!“ šeptala. Opatrně rozvinula první svitek… a víte, co tam stálo? „Kdo spěchá, ten se štěstím mine. Kdo se ale rozdělí, ten ho násobí.“ Další svitek: „Největší poklad není v hmotě, ale v srdci.“ A pak další, další a další.
Nakonec přišlo to největší překvapení – poslední svitek se začal měnit, písmena se přelévala jako živá! A místo slov se na pergamenu objevilo zrcadlo. Klara se v něm uviděla, já taky (mimochodem, ten nos je tam fakt obří, to je snad nějaká závistivá magie! Mniši se smáli a řekli: „Tajemství štěstí nenajdete v textech ani ve vědě. Musíte ho najít sami v sobě a sdílet s ostatními.“
Klara si uvědomila, že to celé nebyla výprava za pokladem, ale za proměnou jejího srdce. Už nepotřebovala dokazovat, že má vždycky pravdu. Stačilo jí být. A já jsem jí pošeptal: „Vidíš, Klárko, největší štěstí je, když máš kolem sebe lidi, kteří se s tebou smějí, i když ti svačinu zafouká lavina.“
A tak jsme si s mnichy zazpívali, já jsem si vyzkoušel jejich buben (jo, spadl jsem do něj hlavou – BOMM!) , a pak jsme se vydali zpět do vesnice. Ale už ne jako ti, co hledají, nýbrž jako ti, co našli.
✨ Mniši moudro:
Štěstí není žádný ztracený klášter ani kouzelná mapa. Štěstí je v tom, jak se k sobě chováte, jak se smějete a jak zvládnete i ty malé laviny života. A pozor – smích se násobí, když se dělí!
