🎈 Tino sní
Ahoj světe! Tino volá! Jestli si myslíš, že život loutky je jen o sezení na poličce a sbírání prachu, tak… máš pravdu. Ale ne u mě! Já jsem totiž Tino – dřevěný frajer s duší cestovatele, foťákem v srdci a matchou v žilách.
A tohle je můj čínský příběh. Příběh, kde hrály roli: omáčka, pytel a nečekaný let přes půlku planety.
1️⃣ Brno – město zázraků a dřevěných celebrit
Zrovna jsem trénoval před zrcadlem výraz „záhadný, ale roztomilý“, ideální na první čínský Insta-post, když vtrhl pan Zhang – ředitel brněnské továrny na bzučáky do konvic. Funěl, potil se a mával letenkou jako vějířem. Abyste rozuměli, byl jsem tam s Tomšosem na exkurzi.
„Tino! Potřebuju tě! Letím domů a moje děti tě milujou! Mají tě všude – na polštáři, na tapetě, dokonce i v diktátu! Musíš jet se mnou!“
Pousmál jsem se, i když mám jen malované rty, a odpověděl: „Zavazadla netřeba, příteli. Já jsem zážitek sám o sobě.“
A tak jsem se během minuty ocitl v kufru – mezi pantoflemi, špinavým tričkem a jednou studentskou pečetí.
2️⃣ V Číně! A děti se zbláznily
Po 13 hodinách v nákladovém tichu a jednom nelítostném střetu s pytlíkem buráků jsem přistál nedaleko Pekingu.
Mei-Li a Chen-Bo – dvě čínská tornáda s očima jako měsíčky a otázkami jako z kulometu. Hned mě přivítali jako celebritu.
Dali mi kimono pro panenky (trochu mi tahalo pod ramenem), uvařili zelený čaj do víčka od jogurtu a usadili mě na čestné místo – mezi medvídka Pú a plastového kung-fu pandu.
Ale já měl plán. Velký plán.
Velká čínská zeď. Ta legenda. Ta skála.
3️⃣ Vzhůru na zeď. A dolů do pytle
Ráno jsme vyrazili. Batohy, selfie tyč, termoska… a já s bambusovou čepicí, co mi zakrývala víc než identitu.
Když jsme došli nahoru, cítil jsem se jak Bruce Lee po výplatě.
„To je víc než pět Špilberků! A bez fronty!“
Ale ouha – počasí se zbláznilo. Začalo lejt, jak když čínská babička omylem vyleje celý sud sójovky. A já? Jsem přece ze dřeva!
V panice jsem skočil do nejbližšího úkrytu – obří pytel rýže. „Zrno k zrnu, Tino k suchu,“ šeptl jsem a zmizel v bílém moři. A než jsem řekl „kung-pao“, pytel už nakládal týpek s výrazem karate mistra a očima zakalenýma jako tofu po flámu.
4️⃣ Trh! Šrumec, vůně a vařečky
Z pytle rovnou na trh – tam to vřelo! Smažené nudle, ovoněné chobotničky a papoušek, co zpíval „Šla Nanynka“ v mandarínštině. Přísahám!
Vylezl jsem z rýže celý obalený – sushi deluxe edice s očima a strachem. A hned na mě skočila teta Lele – místní šéfkuchařka s vařečkou ostřejší než kuchyňská reality show.
„Ten tofu je nějakej jinej…“ mručela a házela mě na pánev. „Haló! Já nejsem žádnej edamame! Jsem Tino! Na smažení nejsem, já jsem láska na první fotku!“
Vyskočil jsem z pánve jako ninja z boxu a prchal za roh.
5️⃣ Útěk! A návrat s diplomem
Schoval jsem se mezi vodními melouny a doufal, že mě nezakousne někdo z turistů. Jeden týpek z Ostravy mě chtěl koupit za dvacet jüanů a tatranku. Drsné časy.
Ale pak – Mei-Li! Poznala mě! „Voníš jako pekanový ořech od GELAD’ORO! To jsi ty, Tino!“
Objala mě. Já byl lepkavej, ona šťastná. A svět byl zase v pořádku.
🏠 Zpátky doma – tentokrát v pytli od rýže
V Praze mě Tomšos vybalil z bedny jako klenot. Na čele nálepka „Jasmínová kvalita“, v ruce bambusová vařečka a v hlavě nové dobrodružství. „Tohle bylo větší než nudlová sobota v Zábřehu,“ zamumlal jsem, když mě zase postavili do vitríny.
A víš, co bylo nejlepší? Že mě nikdo nesnědl.
A že mě doma čekala jedna roztopená, ale osudová GELADO’RO… matcha edice.
🎈Čínské moudro na závěr
Ahoj světe! Tino volá! Jestli si myslíš, že život loutky je jen o sezení na poličce a sbírání prachu, tak… máš pravdu. Ale ne u mě! Já jsem totiž Tino – dřevěný frajer s duší cestovatele, foťákem v srdci a matchou v žilách.
A tohle je můj čínský příběh. Příběh, kde hrály roli: omáčka, pytel a nečekaný let přes půlku planety.
1️⃣ Brno – město zázraků a dřevěných celebrit
Zrovna jsem trénoval před zrcadlem výraz „záhadný, ale roztomilý“, ideální na první čínský Insta-post, když vtrhl pan Zhang – ředitel brněnské továrny na bzučáky do konvic. Funěl, potil se a mával letenkou jako vějířem. Abyste rozuměli, byl jsem tam s Tomšosem na exkurzi.
„Tino! Potřebuju tě! Letím domů a moje děti tě milujou! Mají tě všude – na polštáři, na tapetě, dokonce i v diktátu! Musíš jet se mnou!“
Pousmál jsem se, i když mám jen malované rty, a odpověděl: „Zavazadla netřeba, příteli. Já jsem zážitek sám o sobě.“
A tak jsem se během minuty ocitl v kufru – mezi pantoflemi, špinavým tričkem a jednou studentskou pečetí.
2️⃣ V Číně! A děti se zbláznily
Po 13 hodinách v nákladovém tichu a jednom nelítostném střetu s pytlíkem buráků jsem přistál nedaleko Pekingu.
Mei-Li a Chen-Bo – dvě čínská tornáda s očima jako měsíčky a otázkami jako z kulometu. Hned mě přivítali jako celebritu.
Dali mi kimono pro panenky (trochu mi tahalo pod ramenem), uvařili zelený čaj do víčka od jogurtu a usadili mě na čestné místo – mezi medvídka Pú a plastového kung-fu pandu.
Ale já měl plán. Velký plán.
Velká čínská zeď. Ta legenda. Ta skála.
3️⃣ Vzhůru na zeď. A dolů do pytle
Ráno jsme vyrazili. Batohy, selfie tyč, termoska… a já s bambusovou čepicí, co mi zakrývala víc než identitu.
Když jsme došli nahoru, cítil jsem se jak Bruce Lee po výplatě.
„To je víc než pět Špilberků! A bez fronty!“
Ale ouha – počasí se zbláznilo. Začalo lejt, jak když čínská babička omylem vyleje celý sud sójovky. A já? Jsem přece ze dřeva!
V panice jsem skočil do nejbližšího úkrytu – obří pytel rýže. „Zrno k zrnu, Tino k suchu,“ šeptl jsem a zmizel v bílém moři. A než jsem řekl „kung-pao“, pytel už nakládal týpek s výrazem karate mistra a očima zakalenýma jako tofu po flámu.
4️⃣ Trh! Šrumec, vůně a vařečky
Z pytle rovnou na trh – tam to vřelo! Smažené nudle, ovoněné chobotničky a papoušek, co zpíval „Šla Nanynka“ v mandarínštině. Přísahám!
Vylezl jsem z rýže celý obalený – sushi deluxe edice s očima a strachem. A hned na mě skočila teta Lele – místní šéfkuchařka s vařečkou ostřejší než kuchyňská reality show.
„Ten tofu je nějakej jinej…“ mručela a házela mě na pánev. „Haló! Já nejsem žádnej edamame! Jsem Tino! Na smažení nejsem, já jsem láska na první fotku!“
Vyskočil jsem z pánve jako ninja z boxu a prchal za roh.
5️⃣ Útěk! A návrat s diplomem
Schoval jsem se mezi vodními melouny a doufal, že mě nezakousne někdo z turistů. Jeden týpek z Ostravy mě chtěl koupit za dvacet jüanů a tatranku. Drsné časy.
Ale pak – Mei-Li! Poznala mě! „Voníš jako pekanový ořech od GELAD’ORO! To jsi ty, Tino!“
Objala mě. Já byl lepkavej, ona šťastná. A svět byl zase v pořádku.
🏠 Zpátky doma – tentokrát v pytli od rýže
V Praze mě Tomšos vybalil z bedny jako klenot. Na čele nálepka „Jasmínová kvalita“, v ruce bambusová vařečka a v hlavě nové dobrodružství. „Tohle bylo větší než nudlová sobota v Zábřehu,“ zamumlal jsem, když mě zase postavili do vitríny.
A víš, co bylo nejlepší? Že mě nikdo nesnědl.
A že mě doma čekala jedna roztopená, ale osudová GELADO’RO… matcha edice.
🎈Čínské moudro na závěr
“I ta nejmenší loutka může zažít největší dobrodružství – stačí mít odvahu, pytel rýže a kamarády, co tě poznají i obaleného ve škrobě.”
