🎈 Tino sní

Ahoooj děti! Tady je Tino – váš dřevěný dobrodruh se srdcem z borovice a s batohem plným zvědavosti! A taky meruňkového GELAD’ORA. Dnes vás vezmu na místa, kde se zima neptá, jestli vám je teplo – prostě není! Jo, jsem v Grónsku, ve slavné vesnici Ilulissat! Ale nebojte, nejsem tady sám. Mám sebou dva parádní parťáky – babičku Danu, která má v termosce pořád teplý čajík a historky z dětství, co zahřejí duši, a dědu Zdeňka, který tvrdí, že je nejlepší opravář kopírek na světě.

🐾 Led, saně a jedno velké „KRÁÁÁK!“

Hned první den jsme běžkovali k ledovcovému fjordu. Děda pískal polární hymnu (asi vlastní tvorby) a já měl šálu omotanou až kolem nosu, protože babička o mě pečuje jak o miminko. Najednou — prásk! Taková rána, že i já ztichl. Z fjordu se ozvalo podivné dunění, jakoby někdo odkašlal ledovým megafonem.

Odloupl se obrovský kus ledu – ale fakt mega obří. Děda řekl: „A jsme v p… pasti!“ A měl pravdu. Ten obr spadl tak nešikovně, že nás uvěznil mezi mrazivými skalami. To se mohlo stát, jen když někdo příliš hlasitě píská na fjordu. Fakt dík, dědo!

🧊 V pasti

Ledovec byl všude. Vysoký jako dům a hladký jako smetanová zmrzlina. Dopředu ani dozadu, jen bílo, ticho… a tři vyděšené páry očí. „Nevadí, zahřejeme ho dechem,“ povídá děda, postavil se proti ledu, jednou fouknul… a zase si sednul. To ty Petry, dědečku! A babička by měla tři auta.

„To bych tady musel dýchat až do důchodu,“ řekl. „Dědo, ty jsi v důchodu”, opravil jsem jeho životopis. Babička zkusila přiložit termosku s horkým čajem, ale led jí ani nezamlžil brýle. „Já to říkala, že sem nemáme jezdit! V televizi ukazovali, že v Grónsku jsou jen psi, ryby a pády do ledu!“

🐦 Píp. Píp. Píp?

Najednou se ozval podivný zvuk. Takové to „píp-píp-píp“, jako když něco hledá signál. Byl to malý ptáček! Bílý, roztomilý a kulatý jako sněhová koule s nožičkama. Sedl si mi na hlavu a pak zase odletěl. A pak znovu. A potřetí. „Dělá si z tebe maják!“ smál se děda.

Ale ne! On nás chce vést! A taky že jo. Ptáček vždy odletěl kamsi mezi ledy, pípnul a počkal, až ho dojdeme. Jako sojka práskačka od Krakonoše. Šli jsme za ním, mezi vysokými stěnami ledu. Někdy jsme lezli po čtyřech, jindy se klouzali po zadku, příště jsme se museli vyškrábat po ledové rampě pomocí dědova opasku a mé šály.

🧠 Ledový plán mistra Zdeňka

Najednou se před námi zřítila další lavina ledu a náš ptáček zmizel. Babička se chytila za čelo, děda za zip a já se držel za nervy.

„Tak, rodinko,“ pronesl děda Zdeněk, „tohle už není výlet, tohle je operace Polární únik. Tino, přines mi batoh!“

„To říkáš, jak kdybys měl plán,“ vykulila oči babička.

💥 Charizmatický děda a ledová dílna

Děda si klekl na koleno a otevřel batoh, kde se to lesklo šroubovákem, izolepou, starou tiskovou hlavou z kopírky, gramofonovou deskou Queen, otvírákem a jedním zapalovačem.

„Dědo, co to děláš?“ ptám se opatrně. „Stavím tryskový ledolamač z recyklovaných dílů.“ Během deseti minut děda slepil a sešrouboval malou pohyblivou plošinu na běžkách. Na předek přidal ostrý plát z babičiny termosky a na zadní stranu namontoval papírový větrník z mého deníčku.

„Tohle buď projede ledem… nebo buchne tak, že nás to stejně dostane ven!“ řekl hrdě.

Děda nastartoval! Tryska ze zapalovače zaškytala, babička zaúpěla a náš běžkový ledolamač se rozjel! S babičkou jsme naskočili a drželi se šály, děda stál vpředu jako kapitán ledové ponorky. PRÁSK! PRASK! ŠRRRRRRR! Led pod námi praskal, kolem nás lítaly střípky, pod námi se objevila voda a ticho vystřídal rachot jak z dílny v epicentru zemětřesení.

🦭 Tuleň

Zničehonic – klouz! Přistáli jsme v ledové dutině, kde seděl tuleň. Zíral na nás, jako kdyby právě večeřel a někdo mu vyrazil lžičku z tlamy. „Nazdar, panáčku,“ pozdravil děda. Tuleň zamrkal, zafuněl a pak se otočil a… zamával ploutví!

„Tino, já mám dojem, že ten tuleň ví, kudy ven!“ vykřikla babička s novou nadějí v očích. A tak jsme se vydali na další cestu, tentokrát s tulením průvodcem. Klouzal před námi, občas se otočil, zamrkal a ukázal, kde je pevnější led, kde to klouže a kde raději nešlapat, pokud nechceme neplánovaně šnorchlovat v grónské vodě.

🌬️ Vítr, který voněl po dobrodružství

Po hodině tuleního navigování jsme konečně zahlédli světlo. Ne to mystické “na konci tunelu”, ale opravdové světlo z vesnice Ilulissat! A tak jsme se vrátili. Trochu promrzlí, totálně vyčerpaní, ale šťastní jako mroži v sauně.

Babička udělala čaj, děda dal sušit termoskový plát (prý si ho vezme zpět na olympiádu v kutilství) a já? Já si otevřel jedno meruňkové GELAD’ORO, protože po takovém dobrodružství si zasloužím něco extra.

🧠 Grónské moudro

Když tě v životě zavře ledovec, nezoufej. Možná potkáš tuleně, ptáčka… nebo prostě jen zjistíš, že i v největší zimě se dá najít teplo – třeba v termosce, v srdci… nebo v babiččině pohádce.