🎈 Tino sní
Ahoj děti, to jsem zase já, váš Tino. Budu vám vyprávět, jak jsme jeli do největšího delfinária v Evropě! A ne, neletěli jsme raketou, i když jsem to rodině Pinkasových, kteří mě vzali s sebou, navrhoval (tatínek od rodiny to smetl ze stolu – prý kvůli rozpočtu), ale cestovali jsme autem! Mamka, taťka, trojčata Zuzka, Janička, Klárka a já… zdřevěnělý Tino.
Byl jsem nacpaný v kufru mezi nafukovacím krokodýlem a sáčkem s mrkví (neptejte se), ale díky častým zastávkám na benzínce jsem si vždycky protáhl zdřevěnělé nožky. Jednou jsem se dokonce dostal ven a sedl si na víčko nádrže – připadal jsem si jako král silnice!
🐬 V Holandsku nás přivítaly vůně vaflí, sýra a… ryb
Ale ne takových na talíři – živých! Hned ráno jsme šli do akvária, kde jsem si sáhnul na rejnoka. Přátelé, to je jak kdybyste pohladili polštář, který někdo napustil želé a pak ho polil vodou! Skvělej zážitek!
A pak – ochutnávka holandské 🍦zmrzliny. Ne jedna. Ne dvě. Ale tři! První byla jako… no, zmrzlina. Druhá byla lepší. Třetí? Třetí už se začínala podobat naší milované GELAD’ORO, ale stále tomu něco chybělo. Láska, poctivost a české dřevo! (Tím myslím mě.)
🎭 A pak začalo představení!
Delfíni skákali, tuleni tleskali, akvabely se točily jak vrtule… A já? Já seděl v první řadě a snil. “Jednou… jednou mě taky vyhodí do vzduchu delfíní síla!” A víte co? Stalo se!
Vše začalo nevinně – Klárka si mě položila na okraj bazénu, že prý ať si mě delfíni prohlédnou. No a jeden z nich, jmenoval se asi Flippo nebo Flapík, mě šťouchl čumákem. A pak další! A pak bum – šup do vody! Nelekněte se, umím dýchat i pod vodou – mám dřevěné plíce.
A najednou jsem plul na zádech tří delfínů, pod sebou šplouchání vody, nad sebou ohromené publikum a kolem mě světla jako na koncertě rockové kapely! Delfíni mě vynesli do vzduchu – já udělal otočku, ztratil pantoflíček (naštěstí papírový), dopadl zpátky a pak jsme společně vytvořili tvar srdce. No prostě… Tino Show!
Publikum šílelo! Tleskali 👏, volali mé jméno (nebo to bylo „To není možné!“ – každopádně to znělo v holandštině podobně). A já, mokrý, šťastný a o dvě zmrzliny těžší, věděl, že tohle budu vyprávět ještě svým vnoučatům. Teda až si nějaká vyřežu.
Cestou domů jsem usnul v kapse batohu Klárky, dřevěné nožky vytažené a hlava plná zážitků. A víte co? Od teď si každý den dvakrát protahuju záda, kdyby mě zas někde shodili k delfínům. Člověk nikdy neví a loutka dvojnásob.
🐬 Delfíní moudro
„I když jsi malý, nebo dřevěný, můžeš zažít velké věci – stačí mít odvahu skočit do vody, i když tě tam někdo šťouchne! Skvělá dobrodružství začínají tam, kde končí plán. Tak buďte zvědaví, odvážní – a hlavně nezapomeňte snít!“
