🎈 Tino sní

Ahoooj kamarádi! Tady Tino – dřevěný kluk se srdcem dobrodruha a hlavou plnou nápadů! Dneska vám povím o dni, na který nikdy nezapomenu… o Dni nebes v mém milovaném Hradci Králové. A jestli si myslíte, že letecký den je jen pro piloty a velké lidi, tak se připoutejte – tenhle příběh vás zvedne ze země!

🎈 Začalo to docela nevinně

Děda Zdeněk, tatínek mého nejlepšího parťáka Tomšose, mě vzal na letecký den – říkal, že uvidím letadla, která lítala dřív, než jsem byl vůbec vyřezanej! Bylo tam narváno – lidé, děti, kočárky, psi s pilotními brýlemi… no prostě paráda!

Děda si dal klasiku – párek a pivo, s takovým tím spokojeným pohledem, že je svět ještě v pořádku. Já? Já samozřejmě zamířil ke stánku GELAD’ORO, protože bez zmrzlinky by to nebyl letecký den. A víte, co měli? Točenou meruňkovou! A teď držte čepice – holky mi ji točili rovnou do pusinky! No já myslel, že vzlétnu štěstím.

👀 A pak jsem ho uviděl

Stál tam, jako by čekal jen na mě. Malý model dvojplošníku, nádherně modrý, skoro jako z pohádky. Oči mi zasvítily, zmrzka málem upadla. Zeptal jsem se organizátorů, jestli to letadýlko opravdu lítá. A oni mi se smíchem řekli: „Ale jistě! Tenhle krasavec hrál ve filmu! Lítal s ním Paklíč z Pevnosti Boyard!“ No neříkejte, že tohle není osud!

🎭 A pak to přišlo. DRAMA.

Z reproduktoru se ozvalo:
„Vážení návštěvníci, s lítostí oznamujeme, že hlavní bod programu – letecká trojsestava – je zrušen. Jeden z pilotů se přejedl langošů a teď lítá akorát tak na WC…“

Ticho. Lidi zklamaní. Děda přestal kousat párek. Já se podíval na ten model dvojplošníku. On se podíval na mě. A BUM – nápad! „Já to zalítám!“ zvolal jsem.

Než stačili říct „Je to blááááázen!“, seděl jsem ve dvojplošníku, uvázal si šálu, narazil pilotní čepici a s větrníkem v srdci jsem vzlétl!

A co že jsem dělal? No přece pirátské piruety, střemhlavé lety, podletěl jsem most u soutoku Labe a Orlice (trochu jsem si narazil dřevěnou hlavu, ale pšššššt).

A pak… pak jsem proletěl nad chatou u Labe, kde byla babička Dana, Adámek a Emička. Zavolali: „Tinóóóó, my nemáme zmrzku!“ A tak jsem jim shodil tři kelímky GELAD’ORA přímo na stůl. Přesně mířený letecký nálet se sorbetovou municí!

A přistání? Na jedničku, jak pírko… i když děda byl celej zelenej a vypadal, že mu párek zaskočil. Přiběhl ke mně a říká:
„Tinóóóóó, tys mě vyděsil!“

Usmál jsem se a povídám:
„Neboj dědo, jsem ze dřeva – maximálně by se mi rozházela polínka! A ty je přece umíš složit líp než kdokoliv jiný… jsi přece nejlepší opravář na světě!“

A tak skončil můj den na nebi. Dostal jsem diplom za odvahu (na ubrousku od párku), pusu od babičky Dany (a zmrzlinu za ucho) a přezdívku „Dřevěný letec Hradeckého nebe“. A takového v Pardubicích nemají!

🎭 Hradecké moudro

„Když máš odvahu vzlétnout, i když jsi jen dřevěný kluk, můžeš prolomit všechny hranice – a když spadneš, vždycky je tu někdo, kdo ti pomůže složit polínka zpátky. Odvaha není o tom, že nikdy nespadneš, ale že se vždycky zvedneš a pokračuješ v letu!“