Tino v Indii: Růže lásky v Tadž Mahalu

🎈 Tino sní

Zdravím, já jsem Tino – malý cestovatel s velkým batohem, odhodláním a chutí na nové dobrodružství. Tentokrát jsem se přidal ke dvěma snoubencům – Jirkovi a Evě. Pozvali mě na výlet do Indie, protože chtějí navštívit největší památník lásky na světě – Tádž Mahal!

A víte proč mě vzali s sebou? Protože jim prý přináším štěstí. A protože jsem jim na letišti pomohl najít ztracený kufr – no dobře, ležel na vozíku vedle stánku s točenou malinovkou.

❤️ První pohled na Tádž Mahal

Když jsem poprvé spatřili Tádž Mahal, měl jsem pocit, že jsem se ocitl v pohádce. Bílý mramor, obrovská kopule a všude kolem zahrady, jezírka a symetrie, co by potěšila i učitele geometrie.

„Tino, víš, že to postavil císař Šáhdžahán pro svou milovanou ženu Mumtáz?“ šeptala mi Eva dojatě. „Říká se, že láska, kterou do té stavby vložil, z ní pořád září.“

Jirka si odkašlal: „Já bych pro Evu taky postavil takovej barák. Ale začnu na zahradě s pergolou.“

🕌 Deník zahradníka Amara

Procházeli jsme se zahradou, fotili, smáli se – když jsem najednou zakopl o kámen. Teda… kámen. Spíš kamenisko velikosti fotbalovýho míče, a pod ním – stará kožená kniha. No neke… Vypadala jako deník. Opatrně jsem ho otevřel.

„Jmenuji se Amar. Zasadil jsem první růže kolem Tádž Mahalu. Ale jedna – ta nejvzácnější – kvete jen jednou za 100 let. Je skrytá ve stínu milenců. Kdo ji najde a přičichne si, tomu bude láska trvat navždy.“

Wau! Růže lásky? A má kvést letos?… tento měsíc?… tento týden?… cože? už dnes!!! V tu chvíli se mi rozbušilo srdce – nebo to byla moje indická večeře z předchozího dne? Těžko říct.

🔍 Pátrání začíná

Ten den jsem začal pozorovat stíny Tádž Mahalu, jak se během dne pohybují. V deníku byly náznaky: „Když stín kopule políbí třetí keř od pravého jezírka…“ Tak jsem tam číhal. Ležel v trávě, tvářil se jako turista, co hledá Wi-Fi, a pozoroval.

Po několika hodinách (a čtyř zmrzkách) jsem uviděl, jak se stín opravdu dotkl určitého místa v zahradě. Ale ouha – strážce! S turbanem a výrazem „tady nechoď, kluku.“ Musel jsem se připlížit zezadu, skrz keře, dvakrát předstírat, že jsem spadl do jezírka (což jsem jednou fakt spadl) a pak… jsem stál na „tom” místě.

🌹 Růže lásky

Byla noc a úplněk, když jsem se tam znovu vrátil. Jirka a Eva už spali, ale já měl dřevěnou misi. Tajné místo zářilo měsíčním světlem. A pak jsem ji uviděl. Růže. Samotná. Vztyčená. Jasně červená, ale se zářivým nádechem, jako by měla v sobě srdce.

Přiblížil jsem se. Chtěl jsem si přivonět – ale pak jsem si vzpomněl na všechno, co jsem viděl kolem. Eva a Jirka se milují i bez kouzelných květin. A já? Já vím, že pravá láska nemá přicházet zvenčí – ale zevnitř. A taky nejsem létajcí Čestmír, abych čichal ke kytkám, jen abych byl lepší nebo něco uměl. Vyfotil jsem si ji. Zapsal do svého zápisníku. A odešel.

Ráno jsem deník ukázal Evě a Jirkovi. Oba byli dojatí. „Tino, tys ji fakt našel?“ ptala se Eva s úsměvem. „Jo. Ale nechal jsem ji tam. Některý věci prostě patří světu a… tajemnu.“