🎈 Tino sní
Ahoj děti, tady Tino! Malý dřevěný cestovatel tentokrát na výpravě fakt hooodně daleko – až v Jihoafrické republice, v Kapské Městě! Přiletěl jsem sem s rodinou Šmídových, tatínek Ferdinant tu pracuje jako inženýr v přístavu, a protože maminka vede doma v Česku dětský tábor (o tom vám povím příště), vzal si tatínek na prázdniny děti s sebou – Aničku a Matýska. A mě samozřejmě taky, vždyť jsem skoro jako jejich dřevěný brácha!
A hned první den jsme vyrazili na výlet lanovkou. Když jsem slyšel Stolová hora, čekal jsem stůl a k němu židle. A minimálně velkej piknik. Místo toho – ztracený svačiny a banda pichlounů! Ale o tom až za chvíli.
“Hele, ten stín tamhle na skále – to vypadá jako kdyby… tancoval?” mžoural Matýsek z lanovky dolů a mně spadl klobouk úžasem. Fakt! Na jedné skále stín kýval rukama a poskakoval, jako by měl discokouli místo hlavy. “To bude nějaký trik slunce,” zamručel tatínek Šmíd a jeli jsme dál.
Lanovka se pomalu vyšplhala až na vrchol hory a my vystoupili do svěžího vzduchu, který voněl jako eukalyptus smíchaný s větrem z oceánu. Matýsek vesele poskakoval, Anička si hned fotila výhled na Kapské Město a tatínek Šmíd si sedl na kámen a oznámil slavnostně: „Tak, děti, pojďte na svačinu!“ A v tu chvíli – šok! Svačiny byly fuč! Tatínkova houska se šunkou? Pryč. Matýskův sendvič s arašídovým máslem? V čudu. Anička? Ta přišla i o jablko a sušenky! A to nebylo všechno – vedle nás stála další rodina, která taky neměla nic. A další. A další! Záhadná krádež za bílého dne.
Já okamžitě zbystřil – detektiv Tino v akci! Zamířil jsem tiše po cestičce mezi kameny a keříky. A tam, mezi dvěma balvany, jsem zaslechl mlaskání. A ne ledajaké – tohle bylo vychutnávací mlaskání, takové to: mlask… mňam… křup… žvýk… mlask.
Nakouknu za kámen… a nevěřil jsem svým dřevěným očím! Seděl tam malý, kulatý tvor s bodlinami, vypadalo to jako pichlavý váleček na nožičkách – Ježura! A ne sám – vedle něj celá rodina, možná i teta s bratrancem a každý z nich měl něco v ruce. Jeden si pochutnával na Matýskově sendviči, další měl tatínkův koláč napíchnutý na bodlinách, třetí žvýkal plastový obal a vypadalo to, že se mu chutná i ten.
„Hej! To je moje svačina!“ chtěl jsem zakřičet, ale zarazil jsem se. Nejprve musím zjistit, s kým mám tu čest. Opatrně jsem vylezl na kámen a zvolal: „Ehm… dobrý den! Já jsem Tino. A vy jste…?“ Ježura s největším sendvičem (očividně šéf) se otočil, zamrkal a s plnou pusou řekl: „Já jsem Bobík, vůdce Stolohorského klanu Svačinářů. Kdo ruší náš hostinový obřad?“
S Bobíkem, šéfem ježur, jsme si sedli… ehm, dobře, já si sednul, oni si lehli na břicho, protože ježura prostě nemá zadek k sezení. Začal jsem vyjednávat: „Milí ježurové, krást svačiny se prostě nemůže. Ani když máte bodliny!“
Bobík si utřel zbytek koláče a povzdychl: „Ale my máme hlad. Tady nahoře není dost termitů. A do hlíny se nám nechce hrabat. Je tvrdá!“
„Bez práce nejsou koláče,“ odvětil jsem jako moudrý dřevěňák. „Nebo teda – v tomhle případě: bez hrabání nejsou termiti.“
Ježury se tvářily, že to slyší poprvé. Ale vypadali, že nad tím přemýšlejí. Matýsek navrhl, že bychom jim mohli pomoct najít místo, kde by měli dost potravy. A tak jsme s panem Šmídem vymysleli plán: půjčíme si dřevěnou kárku od lanovkáře a zavezeme ježury dolů do údolí, kde je měkká půda a termiti to tam mají jako při all Inclusive.
⛰️🚀 Jízda, co má šťávu!
Naložili jsme pichlavou rodinku na kárku – někteří nechtěli jet, ale když jim Anička slíbila rozlučkovou sušenku, změnili názor. A teď pozor! Když jsme jeli dolů z kopce, začala kárka zrychlovat. A zrychlovat! A pak… brzdy přestaly fungovat! „Tinooo! My letíme jako raketa!“ křičel Matýsek.
„To není jízda, to je akční scéna!“ pištěla Anička.
Já se držel jako klíště za okraj a v duchu si říkal, že dřevěné cestovatele nedělají na srážky s balvany. Kárka svištěla jako blesk mezi kameny, ježury vřískaly, Bobík ztratil sendvič, já klobouk… a najednou – BAF! Zastavili jsme se… přímo v měkkém termitišti! Bláto všude, ale ježury jásaly! „To je ráááj!“ vykřikl Bobík a hned začal čenichat do hlíny. Prvního termita vyhrabal za pět vteřin.
A víte co? Byli šťastní. Skutečně šťastní. A já měl z toho radost taky, protože jsem jim dokázal, že vyhrabat si vlastního termita je víc než ukrást sendvič hladové holčičce.
A tak jsme se vrátili zpátky na vrchol Stolové hory. Dnes tam svačiny už nikdo nekrade, hora je zase bezpečná a já jsem si večer umyl dřevěné nohy (v kýblu) od bláta a spokojeně usnul s meruňkovým GELAD’OREM v ruce. A co se mi zdálo? No přeci.. o dalším dobrodružství!
🦔 Stolové moudro
“I když máš bodliny, chovej se jako borec, ne jako zlodějíček. A pamatuj – radost z poctivě vyhrabaného termita je jako radost z dobrého skutku. Pálí tě z toho dřevo u srdce… ale hezky!”
