🎈 Tino sní
Ahoj kamarádi dobrodruzi! Hádejte, kde jsem se zase zatoulal? Tentokrát jsem vyrazil s panem Tošovským (český brašnář a mistr arabských hádanek) do Jemenu. A ne jen tak někam, zamířili jsme rovnou do srdce starobylého města San’á, kde je víc uliček než v Minecraftu a domy vypadají jako perníkové věžičky z hlíny a kamene. No prostě bludiště, jak se patří! A hádejte co – já se v něm samozřejmě ztratil.
🕋 Staré město, staré tajemství
Tomšos říká, že San’á je jako hruškový štrůdl, co se rozkrájel, ale nikdo už neví, kde má začátek a kde konec. Uličky se tu kroutí jako had, domy se tyčí do nebe a každé dveře vypadají, že vedou buď do pekárny, nebo do tajné síně džinů. Pan Tošovský mě varoval: „Tino, drž se u mě, tohle město tě zhltne jako borůvkový koláč.“
Haha, dobrý vtip, řekl jsem si a… pět minut na to jsem byl sám, obklopený hlínou, šuměním modliteb a podezřelou kočkou jménem Abdul.
⏳ Skok do minulosti
Šlápl jsem na padací poklop. Ajaj. Z ničeho nic se země zavrtěla, jako když vám v žabkách něco proplave. A najednou… už jsem nebyl v moderním San’á, ale v úplně jiném světě – v šestém století, v době padesátileté vlády Habešanů! Všude kolem byly trhy, vojáci a vozy, a místo aut frkaly koně. A víte co? Pan Tošovský taky! Jenže… on tu nebloudil jako já, stal se dělníkem byzantského císaře Justiniána I., který nechal stavět obrovskou katedrálu. Musel jsem ho zachránit!
Pan Tošovský byl v pasti doby i mocného císaře. Pracoval od nevidím do nevidím, a abych ho mohl vysvobodil, musel jsem přelstít samotného Justiniána! A tak, na slavnostním bálu, když byl v dobrém rozmaru, nabídl jsem mu šibalskou sázku: „Císaři, když mě přechytračíš, nechám tě tady vládnout. Ale když já tebe, musíš pana Tošovského pustit se služby stavby!“ Císař, pyšný a sebevědomý, moji výzvu přijal. A hádejte co? Povedlo se mi to! Vždyť jsem ho právě přechytračil, chi chi chi. A i když mi málem ujel věnec z hlavy, který jsem dostal, pan Tošovský byl na svobodě, protože císař, i když nerad, držel slovo. Frajer!
Ale to nebyl konec našich problémů! Zatímco jsme slavili Tošovského svobodu, začaly se kolem nás objevovat zvláštní vířící větry, světla a čas se začal trhat jako starý pergamen. Bylo jasné, že bez správného klíče se zpátky, do naší doby, nedostaneme. A hádejte co? Ten klíč nebyl nic jiného než starý byzantský amulet, který se rozsvítil na císařově krku. Takže… musel jsem ho přelstít znovu. To je teda gól!
👑 Druhá lest a amulet návratu
Císař Justinián na mě koukal s podezřením. „Tino, tentokrát si na mě nepřijdeš s žádnou šibálnou,“ řekl, jako by mě chtěl varovat, že hlídá svůj amulet jak lev mláďata. Já ale nejsem žádný dřevěný hlupák!
Císař se na mě díval stále podezřívavě, pak začal být zvědavý, jestli jsem opravdu tak mazaný nebo jen šašek. Navrhl jsem mu hru: „Pokud správně odpovíš na mojí hádanku, zůstanu u tebe a budu ti každý večer mazat nohy olejem. Ale… pokud ne, dáš mi amulet a dovolíš nám odejít domů!“ Justinián se ušklíbl a pak prohlásil, že moji šifru rozluští.
„Co nemůžeš vidět, ale vždy tě sleduje, když se ho bojíš, zrychlíš krok, když mu věříš, uklidníš se. Někdy je za tebou, jindy před tebou – a přesto tě nikdy neopustí. Co je to?“ Justinián se zamyslel. Zamručel něco o božském oku, pak o své manželce Theodoře a nakonec sebevědomě řekl: „Je to… můj stín! Protože mě nikdy neopouští a občas se bojím, že je větší než já.“ Já se pousmál (aspoň v duši, protože moje dřevěné obočí je nehybné) a pronesl:
„Výborný pokus, vaše Císařství, ale stín tě sleduje jen na světle. Co dělá tohle? Ve tmě, i ve snu? Je to… strach. Strach je neviditelný, ale pořád tě sleduje. Když se ho bojíš – zesílí. Když se s ním smíříš – zmenší se. Někdy tě táhne dozadu, jindy tě žene dopředu. A hlavně – je vždycky s tebou, dokud se s ním nenaučíš tančit.“
Císař chvíli mlčel. Pak si sundal amulet, podíval se na mě a řekl: „Chytrý jak horákyně… a ještě dřevěný. Tino, ty nejsi šašek, ty jsi filozof v převleku za hračku“ a s úctou mi podal amulet. Já ho pověsil panu Tošovskému na krk, ušklíbl se jak velbloud a špitl: „Tak a teď honem zpátky.”
💫 Návrat do dnešní doby
Vířící větry se znovu roztočily, světla začala tančit a časové trhliny se zavíraly jako kniha po dlouhém vyprávění. „Tino chyť mě za ruku, letíme vzhůůůůůru!“ zavolal na mě. A než jsme se stačili rozloučit s Justiniánem, ocitli jsme se v moderním San’á, mezi perníkovými domky a kočkou Abdul.
🌟 Jemenské moudro
Strach je jako stín – vypadá velký, když nevíme, co ho vrhá. Ale když se otočíš a podíváš se mu do očí… často zjistíš, že to byl jen malý kamínek, ne obrovský balvan. Tak se neboj udělat první krok – odvaha neznamená nemít strach, ale jít dál i s ním.
