🎈 Tino sní

Ahoj, děti a rodiče! Tino, váš oblíbený dřevěný cestovatel, se zase jednou dostal do dobrodružství, které by mu záviděl i Indiana Jones… nebo alespoň Pinocchio! Připoutejte se, vyrážíme do Jižní Koreje – země kimchi, K-popu, robotických záchodů a… no jo… Squid Game!

🎬 Tino ve hře, ale ne o život

„Tino, ne že tam budeš dělat kraviny!“ křikl Tomšos v letištní hale, upravil mi klobouček a zamával na rozloučenou.

„Já a kraviny? Nikdy!“ zvolal jsem s úsměvem a dvěma prstíky naznačil „srdce“. V bříšku jsem měl motýly a v batůžku švýcarský nůž, žvýkačky, průkaz dobrodruha 1. třídy a samozřejmě meruňkového GELAD’ORA. Pozvala mě produkce Netflixu, prý… „Tino, Squid Game se vrací a potřebuje trochu tvého stylu!“ No a… to je přesně moje parketa.

Po přistání v Soulu mě naložili do černé dodávky, přes oči dali růžovou masku (fakt stylový nástup do hry) a za pár hodin jsem se ocitl na tajemném ostrově, kde mě přivítala obří panenka se slovy: „Vítej, soutěžící číslo 203. Připrav se na tři hry. Neumřeš, ale ztrapnit se můžeš kdykoli.“ Tak… přesně to jsem nepotřeboval slyšet.

🧑‍🤝‍🧑 Moji parťáci

U snídaně jsem si sedl vedle tří postaviček, které jste možná viděli v televizi, ale nikdy spolu v jednom příběhu: Mickey Mouse z Orlanda – mluví vysoko, směje se jako čajová konvice a nosí červené kraťasy, Máši z Ruska – jo, ta z „Máša a medvěd“! malá, drzá a má víc energie než já po dvou zmrzlinách a Perníčka ze Shreka, voní po skořici, ale jazyk má ostřejší než nůž na pizzu.

„Hej, ty jseš ten Tino, že jo?“ houkl na mě Mickey. „Slyšel jsem, že jsi přežil tornádo v Texasu, sushi válku v Japonsku a písečnou past v Tunisku!“

„Jo… no… skoro všechno z toho je pravda,“ zazubil jsem se. Od té chvíle jsme byli nerozlučná čtveřice. Nazvali jsme se Team Zázrak, protože i kdybychom nic nevyhráli, bude zázrak, že přežijeme bez trapasů. Mezi dalšími hráči jsem zahlédl Hello Kitty, která byla podezřele tichá, Prasátko Pepu, co neustále hledala bahno, Sponge Boba, kterému padala čísla z dresu a taky Pikachu, který neuměl říct nic jiného než „Pika“, ale měl v očích šibalský plán.

🕹️ První hra: Socha

Moderátor s maskou kance nám oznámil pravidla první hry. „Hráči, první úkol zní: Socha, která se hýbe, vypadává. Rozestoupili jsme se na barevná políčka a z repráků se ozvalo: „ČERVENÁ!“

Všichni ztuhli. Mickey měl ruku ve vzduchu jako kdyby dával high five. Máša zamrzla v polo-kozáčku. Já… no… zrovna jsem si šťoural v uchu hoblinku. Ups. A pak: „ZELENÁ!“ Měli jsme pár vteřin na to se pohnout, udělat pózu nebo zkusit něco cool. Perníček se přetočil do stojky, Máša udělala moonwalk. A já? Skočil jsem do vzduchu a přistál… v poloze připomínající Spidermena.

Po třech kolech se objevily výsledky: Vypadli Hello Kitty a SpongeBob. Team Zázrak zatím žil!

🧩 Druhá hra: Labyrint Lží a Pravdy

Ráno nás vzbudilo protivné pípání. Na displeji nad postelí blikalo: „DRUHÁ HRA ZAČÍNÁ ZA 10 MINUT.“ Vedli nás dlouhou chodbou do haly, kde stála obří dřevěná kostka. Tedy… na první pohled kostka. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že je to propracovaný labyrint se zrcadly, falešnými stěnami a tajnými dveřmi.

Moderátor s maskou šakala nám přečetl pravidla: „Uvnitř labyrintu najdete 10 dveří. Před každými se skrývá otázka. Pokud odpovíte správně, dveře se otevřou. Pokud špatně – zabloudíte. Kdo se dostane ven v časovém limitu, postupuje do posledního kola. Kdo se chytí do smyčky lží – vypadává.“

„Takže… máme projít logický labyrint, kde nás klame vlastní hlava?“ zeptal se Mickey a podrbal se za uchem. Hra odstartovala. Každý jsme vstoupili jiným vchodem. Během chvíle jsem stál u prvních dveří a nad nimi bylo napsáno: „Zebra má pruhy proto, aby se lépe skrývala ve sněhu. Pravda nebo lež?“

„Pche, to zní jako nějaký špatný vtip z učebnice přírodopisu,“ zabručel jsem. „Tino, zaměř se na prostředí, ne na zvíře,” říkal jsem si. „Takže… když je zebra z Afriky, sníh fakt nebude její problém. Lež!“ zvolal jsem a dveře se otevřely.

Cestou jsem potkal Mášu. Motala se v kruhu a zhluboka dýchala. „Já už tu byla! Fakt jo! Už čtyřikrát!“

U předposledních dveří stálo: „Elektrický úhoř je schopen uvařit vajíčko na tvrdo.“ „Fíha… to bych chtěl vidět,“ zamumlal jsem. Najednou mě napadlo: „Počkat – kdyby byl ve vodě a vajíčko ve skořápce… vaření je teplo, ne elektřina. Takže… Lež!“ Cvak. Dveře se otevřely. A tam… Mickey. Stál v zrcadlové místnosti.

„Tino! Vidím tě osmkrát!“ Rozhlédl jsem se a všiml si, že jeden z mých odrazů mrkl. V tu chvíli mi to docvaklo. „To je ono! To není zrcadlo – to je obrazovka!“ zvolal jsem a rozběhl se proti ní. A bum! Prošel jsem.

Do cíle jsem dorazil jako první – za mnou Mickey a za ním funící Máša. Perníček to vzdal po otázce: „Je skořice kůra?“ Údajně ho ta myšlenka rozplakala. Druhá hra – přežitá. Bylo nás už jen pět: Já, Mickey, Máša, Pikachu (ten byl nějakým zázrakem stále ve hře) a Prasátko Pepa. Všichni jsme stáli v kruhu uprostřed místnosti.

💬 Finální hra: Hrad z karet

Tak tohle byl vrchol. Poslední hra. Vzduch byl napjatý jak guma od trenek. A přede mnou? Největší hrad z karet, jaký kdy kdo postavil. Byl vysoký jako strom, postavený z lesklých obřích hracích karet, které se třpytily jako drahokamy. Stál na obrovské dřevěné desce a pod ním: stovky volně položených karet. Každá jiná. A každá mohla být osudová.

Pak se ozval hlas shora – takový ten tajemný, co ti projede mráz po zádech. Byl to Frontman: „V každém kole si každý soutěžící postupně vytáhne jednu kartu. Pokud se hrad nezhroutí, postupuje dál. Komu hrad spadne, končí.
Čtyři kola. Jeden vítěz. Začíná poslední hra.“

1. kolo – Šťouchni a doufej
Los padl na Mickeyho. Prošel kolem mě a mrknul: „To zvládnu. Jsem profík na Jengu.“ Natáhl ruku, chytil jednu stříbrnou kartu s obrázkem kačera a… zvuk cvaknutí …karta venku. Hrad se zatřásl. Všichni jsme zadrželi dech.
Stál. Mickey přežil.
Pepa vytáhla jednu – s kvíkacím prasátkem. Málem se rozesmála. Ale udržela se. Hrad stál.
Pak šla Máša. Tahala, jako kdyby hrála Zelenou louku. Držela ji v zubech, pak vytáhla… Hrad zaskřípal. Karta spadla – ale jen do strany. Hrad stále v pohodě.
Já jsem sáhl po zelené kartě, kde byl nakreslený klobouk. Trochu vibrovala. Vytáhl jsem ji opatrně, jako když kradeš poslední sušenku z krabice. Hrad stál.
Ale Pilatchu… ou. Byl moc rychlý. Popadl kartu s bleskem – jakože cool. KRÁÁÁCH! Vrchní patro hradu se zřítilo! Papírové karty lítaly vzduchem jako listí na podzim.
„Pikapikaa… neee,“ zaúpěl a odkráčel ze scény. Zbyli jsme čtyři.

2. kolo – Karty se mstí
Atmosféra hustá jak kakaový pudink. Pepa šla první – vytáhla růžovou kartu s brýlemi. Hrad zapraskal… ale stál. Ufff.
Máša si tentokrát vybírala déle. Našla kartu s medvědem. Vytáhla… hrad stále držel. Máša šla dál.
Mickey se rozhlížel a pak řekl: „Sleduj, tohle je hračka.“ Vytáhl kartu s Mickey Mousem. Sebeláska? Možná. Ale hrad to nevydržel. BUMBÁC! Dvě patra šla dolů jak domino. Mickey byl venku. „No co, aspoň jsem to zkusil,“ zahučel a šel si pro popcorn. Zůstali jsme tři.

3. kolo – Hádanka k zbláznění
Tentokrát nás čekalo překvápko.
Na některých kartách byly hádanky – a jen když je správně zodpovíš, karta se dá vytáhnout.
Pepa dostala tuhle: „Když stojíš uprostřed mě, všechno vidíš, ale já nevidím tebe. Co jsem?“
„Eh… televize?“
CHRRRRRRRÁÁÁCH! Špatně. Karta byla past. Hrad se rozbil, Pepa mávla prasečím ocáskem a byla venku.
Zůstali jsme dva – já a Máša. A hrad vypadal jako jeden velký balancující zázrak.

Finále – Poslední karta
Bylo jasné, že jen jedna jediná karta je správná. Ostatní jsou past.
Máša si sedla na bobek, čichala ke kartám jako lasička, a pak jednu chytila.
Byla černá. Elegantní. ZATÁHLA. Všichni jsme zadrželi dech.
…ticho…
…vrzání…
…KRÁÁÁÁCH!!!

Celý hrad se rozpadl na tisíc kousků. Máša zůstala stát v obláčku papírového chaosu.
Vzhlédla ke mně: „To si děláš srandu!“

Nad hlavou mi zasvítilo světlo a spustila se duha. Z nebe padaly konfety a já slyšel: „Vítěz Pohádkové Squid Game je… TINO!“

🏆 Jihokorejské moudro

A tak jsem vyhrál. Ne protože jsem byl nejsilnější, ale protože jsem byl nejopatrnější.
A měl jsem srdce dobrodruha a hlavu chytrého kluka.

A víte co? Pohár plný dobrot a ovoce jsem rozdělil mezi ostatní, protože žádná hra není skvělá bez kamarádů.