Tino v Jordánsku: Záhada lví hrobky v Petře

🎈 Tino sní

Zdravím, já jsem Tino – malý cestovatel s velkým srdcem, fotbalovým citem a neohroženým duchem. A víte co? Kluci z FC Hradec Králové mě vzali s sebou na posezónní výpravu do Jordánska! Prý za odměnu. Asi proto, že jsem jim ve čtvrtek večer ukázal, jak obejít tři obránce a sníst chlebíček zároveň.

V letadle jsme vyloupali všechny buráky a na letišti v Ammánu si nás spletli s výpravou Barcelony. Já tomu reportérovi ani nevyvracel, že jsem Gavi. Hi hi hi.

🛬 První dojem z Petry

Dorazili jsme do města vytesanýho do skály. Myslel jsem, že „Petra” je jméno Tomšosovy manželky (a taky je, ha ha), ale tady je to jiná liga. Nic ve zlém, Petruš!

Vešli jsme do úzkého kaňonu – jmenuje se Siq, ale nikdo neví, proč to zní jako kýchnutí. A pak… BOOM! Před námi se zjeví Al-Khazneh – Pokladnice. Takhle velký dveře nemá ani trenérův minibar.

🦁 Průšvih v Lví hrobce

Zašli jsme ke královským hrobkám. Říká se, že tam měli své VIP místa všichni starověcí králové. Mezi nima i Lví hrobka, do které jsem se šel podívat s celým týmem. Jenže pak si všimneme, že nám chybí… Jenda!

Ne nejsem hysterka, ale když zmizí devatenáctiletý útočník v tajemné hrobce, tak se začnou potit i potítka.

Trenér omdlel. Kustod se modlil k Panence. Já jsem se zapřel, upravil si kšandy a prohlásil: „Jdu ho najít. Nikdo nenechá Hradečáka za skálou!“

🧠 Uvnitř hrobky – ticho a šutr

Vlezu dovnitř. Ticho jak v knihovně v neděli ráno. Najednou se ozve HLAS z repráku: „Chceš-li chlapce zpět, odpověz moudře. Tři otázky. Tři odpovědi. Chyba? Navždy zůstane zde.“

Za mnou kluci koukají otvorem do jeskyně. Gólman už se pokřižoval, trenér se probral a zase omdlel. Kustod se držel zdi, jako by se měla kopat penalta.

❓ První otázka

„Kolik lvů zdobí hrobku, když na pravé straně jsou dva a vlevo je jich dvakrát tolik minus jeden?“

Počítám, koukám, škrábu se za uchem. Dva vpravo, tři vlevo. Celkem pět. Z kamenů jsem složil pětku jako ve škole z plastelíny. Zabzučelo to a ze stropu spadl pavouk velikosti školní lavice. Správně! Jenda zapištěl někde za zdí: „Dobrý, žiju!“

❓ Druhá otázka:

„Jaké zvíře nikdy nepije vodu a přesto přežije na poušťi?“

Ha! Tady jsem doma. Jednou jsem byl s beduíny na večeři – kobra egyptská! Přežije díky rose a vlhkosti ze vzduchu. Složil jsem z kamenů zakroucenou kobru. Hrom zaburácel. Zeď se posunula o metr.

❓ Třetí – poslední otázka:

„Jaký je nejsilnější fotbalový tým z Česka, který má lva v erbu a nikdy to nevzdává?“

Tohle není otázka. To je posvátná pravda! Zalil mě pocit vlastenectví (a trochu potu). Složil jsem z kamenů nápis:

„HRADEC KRÁLOVÉ!“ A pak se to stalo…

Země se otřásla. Vchod do hrobky se otevřel. A z ní vyběhl Jenda – celý zaprášený, ale živý! Kluci křičeli. Trenér mě políbil na čelo. A kustod si konečně oddechl: „Já už se bál, že budu muset hrát místo něj!“ A pak… bum! Z rohu se vynořil sportovní manažer, s mobilem v ruce a výrazem jako když vymyslí geniální přestup.

„Heeej, to jste fakt nalítli?!“ řval smíchy. „Celý to byla sranda! Jenda byl schovanej za závěsem. Otázky jsem nahrál do repráku ráno. A ten pavouk? Figurína z obchodu se suvenýry!“

Celý tým ztuhl. Kustod vypadal, že ho trefí. Gólman hledal mísu na zvracení. Trenér? Ten si dal facku, jestli nespí. Ale nakonec jsme se všichni složili smíchy. Dokonce i já, i když mi z čela stékal červený, dřevěný prach co vypadal jako rozteklá mailina v kelímku od GELAD’ORO zmrzliny.

⚽ Druhý den: Přátelák století

Po dobrodružství v Petře jsme si druhý den zahráli přátelák proti místnímu klubu Wadi Rum United. Hřiště bylo trochu křivý, branka z velbloudích sedel a rozhodčí měl sandály… ale zápas? Nádherný! A já? Dal jsem gól patičkou a při oslavě udělal šipku do písku.

Po týdnu jsme se vrátili domů. Všichni opálení, vysmátí a o zkušenost bohatší. A Hradec zas o něco silnější.