🎈 Tino sní
Ahoj kamarádi! Tady Tino – dřevěný dobrodruh s batohem plným odvahy a ušima nastraženýma na každé tajemství. Právě jsem se vrátil z výletu s rodinou Lukešových, a řeknu vám – byl to zážitek, který mi málem rozklepal kolena! Vyrazili jsme k Balatonu – koupáníčko, sluníčko, palačinky s meruňkovou marmeládou (a GELAD’OREM) a vodní šlapadla s žraločí ploutví! Ale to hlavní dobrodrůžo nás čekalo na zpáteční cestě.
♨️ Voda, která léčí – cesta do hlubin dřevěné duše
V Budapešti jsme se zastavili v termálních lázních Széchenyi. Voda bublala a pářila jako čerstvá polévka, a všude to vonělo po minerálech a odpočinku. Prý ta voda vyvěrá z hlubokých pramenů ohřívaných samotným zemským jádrem! A co víc – pomáhá na klouby, revma i na špatnou náladu.
Poznal jsem tam malou holčičku s copánky a jiskřičkami v očích. Jmenovala se Réka – pravá Maďarka! A Réka mi pošeptala smutné tajemství: trápí ji nemocné klouby a jeden starý lékař jí řekl, že už jí pomůže jen „čistý pramen z hlubin země“. A prý je jeden takový ukrytý hluboko pod lázněmi… ale dostat se k němu je nemožné. „Nemožné?“ usmál jsem se a batoh se mi sám připnul na záda. „To je moje druhé jméno!“
🏛️ Tajná šachta a strážci slz
Do podzemí jsem se vydal se Standou, starším synem Lukešových. Je zvědavej jak veverka na houpačce a nechtěl mě pustit samotného. Sešli jsme do staré šachty, skryté za kotelnou lázní a… začalo to být fakt vážně divoké.
První, co jsme ucítili, byl pach vlhkosti, síry a… slz? Ano, opravdu. V podzemí žijí Slzálci – podivní tvorové, co se živí dětskými slzami. Mají dlouhé prsty a hlasy, které zní jako špatná noční můra. Všude šeptali: „Pláč, pláč, plááááč…“ Vládne jim strašlivý Nytus, odporný slzový pán, který chce všechny prameny proměnit ve vodu plnou smutku. Fakt hrůza! Horší jak v pekle.
Naštěstí jsme nebyli sami. Pomohli nám Stážílkové – dva maličcí kouzelní tvorové jménem Nobi a Mija. Nosí brýle z kapek rosy a znají tajné chodby pod světem. Naučili nás, jak Slzálky přelstít: „Nesmíš se bát. Nesmíš brečet. Jen když se směješ, ztratí nad tebou moc!“ říkali. Tak jsme si cestou podzemím vyprávěli vtipy a zpívali falešně písničky. Slzálci prchali jak pára z hrnce!
💧 Pramen naděje
Když jsme se konečně dostali až ke komnatě pramene, spatřili jsme je – Muldíky. Byli to zvláštní tvorové, něco mezi krabem, krevetou a školníkem z noční můry. Měli nosy jak kropicí konev a huňaté obočí, které se hýbalo, i když stáli úplně nehnutě. A hlavně – byli pekelně podezřívaví. „Hlídají pramen jako truhlu s pokladem,“ šeptl Standa. „Jak se k němu dostaneme?“
Naštěstí jsem dostal nápad. Rychlý, dřevěný a šibalský. „Stando,“ zašeptal jsem, „umíš dělat zvuky bublající záchodové mísy?“
„Cože?!“
„Prostě to zkuuuuus.“
A tak Standa začal vydávat ty nejdivnější zvuky: „blblblbrbrbržžžššš—plop!“ Muldíci zbystřili. Zamrkali, zavětřili, a pak se naráz rozběhli za zvukem jako hejno hus za starým chlebem. „Potrubní skřítci! To není možný!“ zahučeli a všichni zmizeli v tunelu. A přesně v tu chvíli jsem vyběhl z úkrytu, přeběhl kluzkou skálu jako dřevěný ninja a naplnil lahvičku z pramene života. Voda byla teplá, modrozlatá a na hladině se vlnily jemné spirálky. Bylo to, jako bych čepoval kousek slunečního paprsku.
Muldíci se vraceli! Asi si uvědomili, že žádní potrubní skřítci neexistují. Nebo jim došlo, že záchod nemá být ve skále. Každopádně dusali zpátky a byli pořádně naštvaní. „Tino, dělej!“ volal Standa z chodby. Já popadl lahvičku, zaklapl víčko a běžel tak rychle, jak mi moje dřevěné nožky dovolily. Ale ouha – sklouzl jsem na mokrém kameni, zakymácel se… a málem se rozplácnul! V tu chvíli se přede mnou objevil největší z Muldíků. Z očí mu šlehaly mlžné paprsky a zasyčel: „Kdo sáhl na pramen?!“ Zůstal jsem stát jak přimražený, ale Standa neváhal ani vteřinu a zařval: „SKIBIDY TOILET!!!“
Muldík ztuhl. Zjevně tohle zaklínadlo nečekal. Všichni se na moment zarazili, jako by jim v hlavách vybouchla disko koule. V tu chvíli jsme využili jejich zmatení, proskočili mezi nimi, zahučeli do postranní chodby a utíkali pryč, co nám síly stačily. Za námi se ozývalo jen vzdálené: „Skibidy… co?“
A pak už jen ticho a náš smích. Běželi jsme, dokud jsme neviděli první paprsky denního světla. Lahvička s pramenem pevně v ruce, srdce nám bušilo jak bubínek a nohy – i ty dřevěné – bolely jako čert. „Uf, to bylo o fous!“ zašeptal jsem, když jsme se stáhli zpátky k povrchu.
Hned jsme vyrazili za Rékou. Omáčela si klouby magickou vodou \ začala se pomalu usmívat. „Tino, ty jsi můj hrdina!“ zvolala a já věděl, že všechno to dobrodružství mělo smysl.
K večeru jsem všechno vyprávěl tatínkovi Lukešovi, který se rozhodl, že ten pramen musí pomoci i dalším dětem a dospělým. A tak začal těžit pramen pro všechny, kdo potřebují uzdravující dotek země a celá Lukešovic rodina se přestěhovala do Maďarska.
🪵 Maďarské moudro
Když jde o pomoc druhým, neexistuje nic jako moc složité. Stačí trocha odvahy, kapička chytrého nápadu a přátelé, co tě podrží – a zvládneš úplně všechno! A jo… někdy pomůže i zaklínadlo Skibidy toilet!
