🎈 Tino sní
Hola, kamarádi! Tady je Tino, věčně zvědavý, trochu oprýskaný, ale srdcem věčný dobrodruh. Tentokrát mě „sbalili” manželé Fiedlerovi, skvělý pár, co miluje cestování, quesadillu, a podle mě i… mě, protože mě přibalili jako prvního do největšího kufru, hehe.
Vyrazili jsme do Mexika, do města plného květin, hudby a… lebek. Jo, slyšíte dobře, všude lebky! Barevné, usměvavé, posypané cukrem. A víte co? Vůbec to nebylo děsivé! Byl totiž Día de los Muertos, Den mrtvých. Svátek, kdy se lidé smějí s těmi, kteří už nejsou mezi námi. A právě tehdy to začalo.
🎁 Hračkář, který (ne)odešel
Večer jsme se šli projít na hřbitov. To bylo vrůšo. Tma, všude svíčky, květy měsíčku, fotky zesnulých a stolečky plné oblíbeného jídla těch, co už odešli. „Tino, drž se u nás,“ šeptla paní Fiedlerová. Taky s Tomšosem chodím za jeho babičkou, ale tady… tady to bylo fakt dost děsivý.
„Jasně! Jen se mrknu támhle na ten…“ a bum, bác. Zakopl jsem o něco kulatého a vletěl přímo do pootevřené hrobky, co vypadala jako malý stánek se starýma, dřevěnýma hračkama. „Aúú…“
„O-ou,“ ozvalo se zezadu.
„Kdo… kdo to tady mluví?“ zeptal jsem se do prázdna.
„Don Pepito. A tys mi kopl do dřevěného joja.“ Přede mnou stál… páááni, duch starého hračkáře. Byl průsvitný, voněl po skořici a benzínu a měl knír jako štětec. A místo ruky držel malé kladívko. To mě zaujalo nejvíc.
„Kde jste se tu, jak jste se tu, proč jste se tu… “ nemohl jsem v hlavě srovnat myšlenky. „Vy jste tu zakletej? Jste strašidlo?” ptal jsem se.
„Malý dřevěný příteli,“ řekl vážně, „nejsem zakletý ani strašidlo, jen nemohu odejít, protože mi ještě něco schází. Má oblíbená hračka. A bez ní mě Catrina, ta s obřím kloboukem, nevezme na odpočinek.“
„Jaká hračka?“ ptal jsem se.
„Dřevěný kroutivý had. Uměl tančit, když jsi na něj foukl.“
„Zní to… jako šíleně cool brácha,“ řekl jsem.
„Lupiči ho před 100 lety zakopali pod starým stromem u hrobu Emilie Lópezové. Ale pozor. Pozor malý dřeváčku, hřbitov po půlnoci ožívá…“ A zmizel. A tak začala moje nejstrašidelnější výprava. Pardon – nejdobrodružnější! 😬
💀 Párty mrtvých a šepot kostí
Jakmile Fiedlerovi usnuli, vyplížil jsem se z hotelu zpět mezi hroby. Kolem mě se ozýval smích, zpěv a… tančící kostry! Jedna z nich měla sombréro a druhá hrála na maracas. „Amigo, co ty tady?“ zašklebila se lebka.
„Já jen tak… vykopám hada pro ducha hračkáře, víš jak.“
„No jo, klasika!“ kývla a pokračovala v tanci, absolutně bez údivu. To mě dost znejistilo.
U hrobu Emilie Lópezové byl fakt strom. Starý a vykotlaný. Zatáhl jsem za prostřední kořen, neptejte se jak, dřevěné prsty, stará technika a… KLUNK! Byla tam kovovová krabička! Otevřel jsem ji a z ní vylezl… ten nejšílenější had na světě.
„Ssssssss!“ zasyčel. „Aaaah!“ zaječel jsem. „Jsem hračka, ne opravdový had, uklidni se!“ doda hlasitě. Asi byl moudrý, ale taky lehce teatrální. „Já jsem kluk. Taky ze dřeva a říkají mi Tino,” představil jsem se a vyprávěl, proč tu jsem, kam a proč ho musím odvést.
Had si v klidu tančil po cestě zpátky, musel jsem mu každou chvilku foukat na záda, otrava… ale… Don Pepito už čekal u hrobního stánku. Rozplakal se. Tedy… jen trochu, aby si nezmáčel průsvitný knír. „Děkuji ti, Tino. Díky tobě teď už můžu odejít.“
„Maličkost. Dřevo k dřevu, vždyť jsme rodina,” prohlásil jsem.
Najednou zafoukal vítr, rozletěly se okvětní lístky měsíčku a Don Pepito pomalu zmizel v jasné záři nad hřbitovem. Ale ne dřív, než mi něco podal. „Tohle si nech. Moje poslední vyřezaná hračka. Nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit.“
A co to bylo? Miniaturní kladívko. Dřevěné a vonělo po dobrodružství. A o tom, moji kamarádi, vám budu vyprávět zase příště.
Někdy jsou největší poklady ukryté v příbězích, které už nikdo neposlouchá. Ale když máš odvahu naslouchat… stanou se i zázraky.
