🎈 Tino sní

Ahoj! Tady Tino. Dřevěný, ale srdce mám měkký jak piškot. Tentokrát vám musím vyprávět, co se stalo, když jsem jel s třídou 6.C z Dobrušky na výlet do Neuschwansteinu – to je hrad v Německu, co vypadá jako by ho postavil sám Disney. Jo, vážně!

🚌 Bonbóny, spacáky a hrad jak z pohádky

Cesta byla dlouhá, ale v autobuse to žilo. Bonbóny lítaly vzduchem, někdo si spletl deodorant s osvěžovačem na WC (fuj), a učitelka Jana se snažila mluvit přes třicet dětí, tři plyšáky a mě. Marně.

Když jsme dojeli, málem jsem omdlel dřevem. Ten hrad! Bílé věže, most nad propastí, výhledy, že by i žirafa řekla wow.

„Tohle si musím prohlídnout pěkně zblízka!“ rozhodl jsem se a s dětmi jsme courali po saloncích, ložnicích i rytířském sále, kde jsem si zkusil nasadit přilbu. Spadla mi až na nohy. A pak mi spadly i ty nohy.

Večer jsme si v jedné velké místnosti nafoukli madrace, roztáhli spacáky, a někdo přinesl i baterku s měničem hlasu. Když Pepík zasyčel „jááá jsem strašidlo toalet“ s hlasem jako Darth Vader, málem jsem vyplivl vlastní hlavu.

Usnuli jsme… teda většina. Já ne. Já měl tušení, že se ještě něco semele.

👻 Batole co lze po zdi a noční šepot

Byla půlnoc. Hrad tichý jak ponožka bez páru. A najednou… slyším: Šust… šup… hop.

Zamrkám – a co nevidím? Po stěně leze duch. Ale ne žádnej děsivej. Batole! Průhledné, žvatlající. Fakt.

„Ahoj, jsem Berťánek,“ piští to stvoření, „už třista let hledám dudlííík, a dokud ho nenajdu, nemůžu spát… ani klidně strašit!“

„To je vážný,“ řekl jsem. „Dudlík je základní miminkovská výbava.“
„Půjdu s tebou,“ ozval se z vedlejší madrace Pepík, který dělal, že spí, ale poslouchal jak špión.

A tak jsme vyrazili: Berťánek po čtyřech, já s lucerničkou, Pepík se svačinou.

Noční hrad… to je jiná liga. Chodby temné jak z hororu, dveře vržou jak naše babička, co tancuje breakdance.

🧸 Komnata hraček a medvěd na baterky

Berťánek se zastavil u velké knihovny a najednou ukázal prstíkem na knížku s obrázkem… dudlíku. „Tady!“

Knížka klik, stěna cvak, a za námi se otevřela tajná komnata. A uvnitř?

HRAČKY. Mraky hraček. Staré, nové, kouzelné, strašidelné i plyšové. Jeden medvěd měl dvě hlavy a druhý vysavač místo pupku. Tady to bylo jako v Tino Tyos.

„To je jako jít do hračkářství bez rodičů!“ zajásal Pepík a skočil do bedny s autíčky. Já jsem šel systematicky. Hledal jsem malý dudlík, co by mohl patřit duchovi, co tu leze po stěnách.

Nakonec – pod plyšovým koníkem, vedle natahovacího kraba – jsem ho našel. Dudlík. Starý, zaprášený, ale pořád se leskl jako perla. „Tó jé ón!“ zajásal Berťánek, vrazil si ho do pusy a začal žvatlat tak, že mu bylo rozumět ještě míň než předtím. Ale vypadal šťastně.

😴 Spacáky, tajemství a dárek od ducha Berťánka

Vrátili jsme se tiše zpět. Pepík se stočil do spacáku jako koblížek. Já jsem se zavrtal vedle něj a šťastně zamžoural na strop. Berťánek na nás mrkl, usmál se přes dudlík a rozplynul se do světla.

Ráno bylo všechno jako předtím – až na jednu věc.
Každé dítě mělo u madrace jednu hračku. Dřevěné jojo, plyšového zajíce, zinkového robota. Nikdo nevěděl, odkud jsou.

Nikdo… kromě mě a Pepíka. My jsme věděli, že to byl Berťánkův dárek na rozloučenou.

📚 Moudro z hradu:

„I malý dudlík může být velké dobrodružství. A někdy… to největší kouzlo není v tom, co najdeš, ale s kým to hledáš.“