🎈 Tino sní
Ahoj! Já jsem Tino a cestuju, objevuju a někdy se připletu k věcem, o kterých by i Google mlčel! Dneska vám povím, jak jsem se málem stal meziplanetárním vědeckým vzorkem a dostal tajemný řetízek, co mě může přenést v čase. A všechno to začalo… v Oblasti 51!
🛸 Tajná jako salám ve škole, Oblast 51
Tajemná, přísně střežená, plná mýtů, legend a vysloužilých satelitů. Oficiálně je to „vojenská testovací základna“. Neoficiálně? Startovní čára pro každý sci-fi film, konspirační podcast a tetičku Boženu, co jednou viděla něco zelenýho u Bezdězu.
A tak když se dala dohromady česká výprava hledačů mimozemšťanů, poprosili mě, dřevěného kluka s bystrým pohledem, abych jel s nimi. No kdo by řekl „ne“ na výlet, kde můžeš potkat E.T. a možná si s ním dát vanilkovou zmrzku?
🏕️ Stany, sandály a Pepův spánek
Dorazili jsme do Nevadské pouště. Vzduch byl suchý, všude písek, skály a podezřelé ticho, jako když se něco schovává pod postelí a čeká, až zhasneš.
Postavili jsme stanový tábor a rozdělili hlídky.
První noční hlídku měl Pepa – dvoumetrový hromotluk v sandálech s ponožkama a s knírem jako stěrač od traktoru.
Jenže Pepa měl jednu slabinu – vydrží bdít asi tři minuty, jako Tomšosova žena Petruška. Pak chrní, a to tak, že se třese země.
A právě když jsem se ve spacáku dřevěně převaloval a počítal mimozemšťany místo oveček, zablesklo ostré světlo!
Kužel přímo na náš stan! „Pepo! Vypni tu baterku!“ křiknu rozespale. „Nedá se spát!“
Protáhnu si nohy (prask!) Promnu si očka (šust!)
A vyjdu ven.
👽 Mimozemšťan a létající talíř
A co nevidím?
Pepa si spokojeně chrupe opřený o karimatku. A před ním stojí TŘI postavy – hubené, zelenošedé, s očima jak dvě olivy. Za nimi létající talíř – svítí, bzučí a parkuje jak autobus u Jičína.
Já jen stojím… jak prkennej. Doslova.
Nemůžu se hnout.
Nemůžu mluvit.
Jen koukám.
Jeden z mimozemšťanů ke mně přistoupí, nakloní hlavu a říká:
„Pozor, kolegové… tohle je zřejmě sofistikovaný prototyp dřevěného robota. Ideální kandidát na výzkum na naší planetě Zyglorion 7.“
A než stihnu pípnout „ne-e“, pípne loď, zavřou se dveře… a frčíme do vesmíru.
🌌 Planeta Zyglorion 7
Cesta trvala asi dvě mrknutí (nebo několik světelných let, co já vím).
A pak jsme tam byli. Planeta Zyglorion 7.
Nebesa měla barvu fialového jogurtu, stromy svítily jako vánoční řetězy, motýli zpívali a mravenci tu jezdili na kolečkových bruslích. Prostě – svět jako z dětské omalovánky po třech lízátkách.
Vzali mě do vědeckého střediska – trochu jako škola, jen místo tříd plavaly laboratoře a profesoři měli tři ruce a jedno obočí navíc.
🧪 „Nejsem robot!“
Chtěli mi rozebrat tělo a hledat čipy.
„Moment!“ řeknu. „Já nejsem robot! Já jsem Tino – dřevěný kluk s dobrodružným srdcem!“
Začal jsem vyprávět o tom, jak jsem vznikl – z borovice, co rostla u Sázavy. Jak jsem byl na Arubě, v Londýně…
A jak miluju zmrzlinu a lidi.
Mimozemšťani koukali, někteří dojatě slintali sliz, a pak mě objali (přísahám, jeden měl chapadla).
Ukázal jsem jim zmrzlinu GELAD’ORO, co jsem měl schovanou v batohu. Mango, čokoládu, pistácii…
„Lahodné!“ zvolali. „Nauč nás to!“
A vznikla první galaktická gelateria.
Mimozemšťani si dali příchutě podle své planety: zářící šlem, kometový prach a duhový dým.
🔮 Řetízek času
Na oplátku mi dali řetízek.
„Tino,“ řekli, „tenhle artefakt tě může jednou přenést do minulosti a jednou do budoucnosti. Ale pozor – nesmíš to nikomu říct. Tajemství se drží… jako jazyk za zuby.“
Přikývl jsem. Obloha zazářila.
A já se probudil ve stanu.
😴 Sen… nebo ne?
Pepa chrápal. Všechny stany stály. Nikde žádné UFO. Všechno vypadalo… normálně.
A pak jsem si sáhnul na krk.
Byl tam. Řetízek.
Zářící, lehký, a s kuličkou, co voněla po pistáciové zmrzlině.
Sundal jsem ho a schoval do ponožky. A mlčel. Týden jsme bádali. Hledali stopy. Nenašli jsme nic.
🌌 Meziplanetární moudro
„Když tě někdo požádá, abys udržel tajemství, drž ho jako jazyk za zuby. Tvoje vůle ukáže, jak silné je vaše přátelství.”
