🎈 Tino sní

Bonjour, děti i dospěláci! Tady váš cestovatel Tino! Tentokrát jsem zažil něco úplně jiného – byl jsem na výletě s Domovem důchodců Slunečný úsměv! A bylo to jízda.

Jojo, padesát babiček, padesát dědečků – a já, jejich malý dřevěný parťák!
Byl jsem jako putovní talisman – každou chvilku jsem seděl někomu jinému v klíně, tulil se do teplých svetrů, slyšel příběhy o první lásce i o tom, jak „tenhle Pařížák je pěknej fešák“ (to řekla babička Boženka při pohledu na francouzského policistu 👮‍♂️).

🌊 Řeka a červenání babiček

Plavili jsme se po řece Seině a já si říkal: „Tino, jsi v pohádce.“
Před námi se tyčila Eiffelovka, po levé straně Notre-Dame a za mnou… děda Lojza, co mě pořád tahal za uši.
„Jen tak zlehka, kluku. Zjišťuju, jestli nejsi robot!“ No ne, jsem opravdová dřevěná loutka. Ale vydržím víc než leckterý tracker!

Pak jsme navštívili Moulin Rouge – babičky se tam červenaly víc než závěsy na jevišti.
A u Vítězného oblouku si děda Emil myslel, že to je stadion Paris Saint-Germain. „Tino, tam asi hrajou Mbappé a spol!“ Jo, dědo… skoro. Skoro.

🗼A teď to hlavní – Eiffelka!

Tady se to stalo. Velké dobrodružství.
Zatímco babičky a dědečci jeli výtahem nahoru, protože klouby už nejsou, co bývaly, já jsem se rozhodl to VYBĚHNOUT!

„Tino, ty šílenče,“ slyšel jsem ještě paní ošetřovatelku, než jsem zmizel v prvním patře.

Utíkal jsem po schodech, bral je po dvou.. po třech, funěl jako lokomotiva, předbíhal turisty, až jsem byl skoro nahoře. A tam – PRŮVAN JAKO Z OTEVŘENÉ PRAČKY! Jak jsem skladné… vítr mě popadl, roztáhl mi ruce jako křídla a… VZDUCH! VZNÁŠÍM SE!

„Ááááá!“ křičel jsem. Zachytil jsem se kšandama za nějaký francouzský suvenýr – přesněji za kovový model Eiffelovky, který prodával pán jménem Jean-Claude. „Mon dieu! Co to je?“ „C’est Tino, le héros!“
Zachránil mě. Jean-Claude mě sundal z kovové Eiffelovky a dal mi napít minerálky. „Klid, petit monsieur,“ řekl a foukal mi na dřevěné kolínko. A pak… se objevila paní ošetřovatelka.

👩‍⚕️ Sladká Paříž

„Tino! Kdybys raději jel s námi výtahem!“ stála nahoře s rukama v bok – ale usmívala se. A tak jsme se všichni společně kochali výhledem – Paříž pod námi vypadala jako model z lega. Slunce zapadalo a město se začínalo třpytit jako medailon babičky Marušky.

Dole jsme si dali večeři – cibulačku, bagetku a babička Boženka ochutnala šneka. „Chutná jako gumový rohlík,“ prohlásila a děda Emil jí potají vyměnil talíř za crème brûlée.

A pak už jen cesta zpátky autobusem – všichni podřimovali, někteří chrápali, jiní mě hladili po hlavičce. A děda Lojza mi šeptl: „Dík, žes to s náma dal. Jsi jako naše vnouče… ale nikdy nevyrosteš.“ A to je vlastně… fajn, ne?

🗼Staré francouzské moudro

Nevyplácí se všechno uspěchat – někdy je lepší jet výtahem… a užít si výhled s těmi, co tě mají rádi.