🎈 Tino sní
Ahoj děti! jsem Tino – dřevěná loutka, co má místo srdce kus dubu, ale nervy ze železa. Víte, co je horší než jet do Řecka? Jet tam s rodinou Kadlečkových v obytném autě!
„Tino, drž si uši!“ volal malý Filípek, zatímco teta Miluška startovala motor, který zněl jako medvěd s bronchitidou. „Řecko, těš se, přicházíme!“ zvolal strejda Roman. Plechovka jménem Kadlečbus vyrazila vstříc dobrodružství – přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko až po vůni oliv.
Cestou jsme hráli hru „Poznáš ten zvuk?“ – výherní kombinace byla pískající ventilátor a strejdovy brambůrky, co bouchly pod sedadlem. „Tino, spíš?“ ptala se Maruška. „Já nespím, já se resetuju!“ odpověděl jsem, zabořený mezi spacáky a broskvovou šťávou. A pak – konečně – Athény! Akropole se třpytila jako babičina zubní protéza ve vitríně. Užili jsme si den, ale v noci… něco nebylo v pořádku.
„Hej! Co se to tam leskne?“ zpozorněl strejda Roman. „To je chrám bohů!“ šeptla teta a já se rozběhl nahoru, zvědavý jako lázeňská veverka. A tam – Dvanáct božstev. No pááááni kluci.
⚡ Dvanáct bohů a žádný Zeus
Postávali, hašteřili se, mlátili se po hlavách vinným hroznem a vypadali jak hádka v českém parlamentu. „Dřeváku!“ všimla si mě krásná bohyně Afrodita. „Potřebujeme tě!“ „Já? Vždyť jsem jen loutka!“ zašeptal jsem.
„Ale máš dubové srdce a selský rozum. A ten nám chybí!“ řekl Hefaistos a málem spadl do vlastního ohně.
💥 Spor století
Každý chtěl být hlavní bůh.
Arés: „Já budu vládnout! Síla rozhoduje!“
Afrodita: „Ale láska je nejmocnější! Já vládnu srdcím!“
Hermés: „Já jsem rychlý, já všechno stihnu!“
Athéna: „Já jsem moudrá, já bych to měla řídit!“
„A kde je Zeus?“ zeptal jsem se opatrně. „Na dovolené. Na Zakynthosu. Bez signálu!“ zahučel Poseidón.
🤯 Přebírám boží velení
Vylezl jsem na Parthenón. „Poslouchejte. Každý z vás je skvělý v něčem jiném. Kdo chce být první, měl by být poslední. A někdy musí rozhodnout ten, kdo nikoho nezajímá!“ Rozhostilo se ticho. Jen někde v dálce žbluňklo granátové jablko, které Dionýsos omylem upustil do fontány.
„Takže… takže… kdo teda bude šéf?“ zeptal se Arés, nervózně si leštíc meč. „Jo, no… tak řekni, Tino!“ přidal se Hermés.
Všichni se na mě upřeně dívali. I ten věčně znuděný Apollón přestal ladit lyru. Já se jen podrbal za uchem a řekl: „Proč by měl vládnout jeden? Co takhle vládnout všichni spolu? Každý z vás něco umí. Arés bojuje, Afrodita miluje, Hefaistos kutí, Hermés běhá… A když se spojíte, tak svět poběží jak švýcarský hodiny s olivovým olejem!“
😂 Epická záchranna chrámu
Ještě než se stihli znovu pohádat, ozval se výkřik: „HEEELP! Hoříííí!“ V Hefaistově dílně bouchla trouba na výrobu blesků. Požár! Všude kouř, chaos, padající nástroje – a uprostřed toho panikařící bohyně Artemis, co si právě lakovala šípy na růžovo.
„Nechte to na mně!“ zvolal jsem a rozběhl se ke strojovně. „Vodu, rychle!“ hulákal Poseidón. „Já radši bublinky!“ křičel Dionýsos a málem chrstnul na oheň víno. Já ale popadl starou řeckou amforu s vodou a vypustil ji do ohně. Nestalo se ale nic. „Zásah č. 2!“ zařval jsem, skočil na pumpu a odrazil se přímo do požáru, přičemž mě napůl ohořelo zadní stehýnko. Ale povedlo se! Oheň byl pryč.
„Tino, tys zachránil chrám!“ vzdychla Afrodita.
Od toho dne bohové začali spolupracovat. Arés učil Hermése boxovat, Afrodita dávala lekce lásky Poseidónovi (i když to občas klouzalo), a Athéna zavedla pravidelný Bohový mozkový maraton. Já už jen seděl s Kadlečkovými pod olivovníkem, cucal meruňkové GELAD’ORO a usmíval se na celý řecký svět. Byla to parádní dovolená!
👑 Zeusův návrat a pochvala
Zasvítil blesk, zaburácelo nebe a objevil se ON. „TAŤKA JE DOMA!“ zahřměl Zeus, opálený a s plážovým míčem v ruce.
„Co to slyším? Vy jste si nevytrhali vlasy? Teda, Hefaistos jich už moc nemá, ale stejně!“ Afrodita ho objala, Arés vyzval na souboj (byl ale odmítnut) a Hermés ukazoval novou aplikaci na doručování ambrosie.
Zeus se zasmál. „Ale nejvíc… nejvíc mě dojímá, že to tu celé vedl Tino. Dřevěná loutka z Čech! Ten kluk má víc rozumu než celá Olympiáda dohromady,“ řekl. Já zrudl. Tedy, kdybych to uměl. Tak jsem aspoň trochu zavrzal kloubem.
🛻 Zpět do Poděbrad
Po týdnu loučení, božských palačinek a karaoke s Apollónem jsme se s rodinou Kadlečkových vrátili obytňákem zpátky do Česka. „Tino, tys byl fakt šéfik!“ řekl Filípek a přilepil mi, už zase, na dřevěnou hlavu samolepku s nápisem BOŽÍ!
🌟 Tinovo boží moudro
„Když si někdo myslí, že je nejlepší, bývá z toho velká rvačka. Tak začínají mnohé války. Když si ale přizná, že něco neumí, otevře tím dveře týmové práci. A tým? Tým je to, co zachrání svět. I chrám. Nezáleží na tom, kolik máš sil, korun nebo blesků. Největší hrdina je ten, kdo pomůže druhým bez řečí – i kdyby byl malý a dřevěný.”
