🎈 Tino sní
Ahoj děti, tady Tino! Hádejte, kde jsem se dnes ocitl? Jojo, přímo v San Marinu! A ne sám. Mám s sebou dva úplně boží parťáky, Lukáše a Sofii ze Zelenče. A samozřejmě i jejich rodiče, ale ti zatím spíš funí do kopce a hledají kavárnu a dortíček.
Já, Sofie a Lukáš jsme se rozhodli prozkoumat hradby a věže Monte Titano. Říká se, že tu kdysi byly tajné chodby, padací mosty a pasti, aby nepřátelé neměli šanci. No a my, jako správní dobrodruzi, jsme usoudili, že TOHLE prostě musíme otestovat!
🏰 Padací mosty, pasti a Tino!
První výzva přišla hned ve věži Guaita. Obří kamenné dveře se zamkly a na zdi se rozsvítila hádanka. Sofie se vrhla do luštění: „Když mě máš, chceš se mě zbavit. Když mě nemáš, chceš mě získat. Co jsem?“
„Nudle?“ navrhl jsem hned. Sofie protočila oči, Lukáš se usmál. „To je tajemství, Tino!“ A dvířka se opravdu odemkla.
„Aha!“ řekl jsem. „To mě nenapadlo.” Jenže to byl teprve začátek. V další věži byl mechanismus jako z hororového filmu skládačkového bubáka. Museli jsme šlapat na dlaždice ve správném pořadí, jinak se spustí past. Lukáš, technický génius, zkoumal kolečka a páčky. A já? Na nic nečekal a zkoušel všechny možné dlaždice najednou… a bum! Ozvalo se „cvak!“ a… snesl se na nás sprškový déšť… z mouky! Vypadali jsme jako obalené řízky babičky Dany. Sofie se válela smíchy, zatímco já si utíral nos. Jen Lukáš kroutil hlavou: „Tino, ty jsi fakt magnet na průšvihy.“
Tajná chodba nás zavedla k mostu, který visel vysoko nad propastí. Most se začal třást a ozvalo se drnčení řetězů. „Padací most!“ vykřikl Lukáš. „Jestli to spadne, bude z nás toast!“ dodala Sofie.
Most se kýval tam a zpátky jako houpačka v rukách obra. Vítr fičel a my jsme měli pocit, že nás každou chvíli odnese až k moři.
„Tak tohle už není sranda,“ šeptala Sofie, pevně stiskla provazové zábradlí a mě se rozklepala kolena tak, že to skoro znělo jako bubnování. Lukáš si všiml kovového mechanismu na straně mostu. Obří kolo s vyrytými symboly. „Musíme točit, jinak most spadne!“ zvolal. „A kterým směrem?“ ptala se Sofie. Já jsem zatím koukal, jak se prkna pod našima nohama začínají lámat. „Hele, lidi, jestli nezačneme točit hned, tak je to jedno!“
Lukáš roztočil kolo. Ale ouha, ozvalo se strašidelné křupnutí a polovina mostu se začala sklápět dolů. Viseli jsme nad propastí! „Držte seee!“ křičel jsem, zatímco mi klobouk frnknul neznámo kam. Sofie se smála i brečela zároveň: „Tino, tvoje štěstí by se teď faaakt hodilo!“
A víte, co jsem udělal? Vytáhl jsem z batohu kelímek GELAD’ORO, který jsem si schovával na horší časy. „Tady! To nám přinese štěstí!“
„Tino, ty lumpe, vždyť to je jen zmrzlina!“ křičel Lukáš, který se zoufale snažil zablokovat páku. „Cože? Jen zmrzlina? To je kouzelná zmrzlina!“ odsekl jsem. Most se třásl čím dál víc, řetězy drnčely jako kostlivec na diskotéce a Sofie křičela: „Tohle nevydrží!“ Já se snažil balancovat, ale měl jsem v ruce pořád svůj sorbetík. A v tom – bác! Cinkl jsem jím do podivné železné páčky, která trčela z mechanismu. Ozvalo se „křáp-klap-cvak“ a najednou se most přestal třást a sám se narovnal!
Všichni na mě koukali s pusou dokořán. „Vidíte? GELAD’ORO umí zachraňovat životy! Ale pšššt, nikomu to neříkejte, jinak by mě poslali dělat hasiče!“ řekl jsem vážně, zatímco mi po ruce stékala meruňková kapka.
Lukáš zakroutil hlavou: „Tino, ty seš jediný člověk, co přežije apokalypsu díky zmrzlině.“ A Sofie se smíchem dodala: „A ještě u toho stihneš sníst půlku kelímku!“
Taliánské moudro
„Když se do něčeho pustíte s odvahou a kamarády po boku, dokážete zvládnout i ty nejbláznivější výzvy. A nezapomeňte – smích a trocha kreativity jsou často lepší než jakýkoli plán. 🏰“
