🎈 Tino sní
Ahoooj děti! Tady Tino, váš malý dřevěný cestovatel s batůžkem na zádech a dobrodružstvím v kapse. Tentokrát jsem se dostal až do dalekého Švédska! Vážně! A to díky třem učitelům z Jihlavy, co se rozhodli jet objevovat svět a – hele, vzali mě s sebou! Prý: „Tino, potřebujeme kulturní doprovod.“ Já na to: „Jasně, když bude švédská čokoládová zmrzlina, jsem váš!“
Přistáli jsme v Stockholmu – městě plném vody, mostů a lidí, co nosí svetry s losy. Ale naše hlavní mise byla jasná: muzeum slavné lodi Vasa. To je ta obří dřevěná loď, co se slavně potopila hned po vyplutí. Jo, vážně. Vyjela… a šup! Na dno. #NejkratšíPlavbaEver.
U vchodu do muzea jsem dostal samolepku s nápisem „návštěvník“, ale já si ji přepsal na „kapitán Tino“. Učitelé se rozplývali nad historií, já se rozplýval nad švédskou skořicovou buchtou. A pak jsme vešli dovnitř… a moje oči skoro vypadly!
🚪Zmizelí učitelé a tajemné dveře
Vasa je OBŘÍ. Vážně obří. Má sto dřevěných kanónů, stovky vyřezávaných soch a vypadá jako pirátské LEGO na steroidech. Prohlídka začala a já statečně kráčel vpřed. No… možná jsem se trošku oddělil. Možná jsem uviděl cedulku „Nevstupovat – zaměstnanci“ a možná jsem si řekl: „Co když tam suší ponožky starých námořníků?“ No, znáte mě.
A tak jsem vklouzl dovnitř. Byl tam úzký schod… do podpalubí. Šel jsem potichu, jako dřevěná myška, a říkal si, že se jen mrknu a hned půjdu zpátky. Ale bác ho! Dveře se zabouchly a zaklaply! A já tam zůstal sám. Bez učitelů. Bez mobilu a bez buchet! Jen já a ticho. Ticho tak husté, že by se dalo krájet švédským nožíkem na houby. A pak… se to stalo.
👻 Třicet duchů a jeden dřevěný hrdina
Ze stínů podpalubí začali vycházet… duchové! Jo, vážně. Nekecám! Ne strašidelní jako v hororu, na který kouká Tomšos s Petruš, spíš… zmatení, trochu znudění a nakrknutí námořníci ze 17. století.
Jeden měl na hlavě kbelík a říkal mi „Kapitáne!“, druhý si spletl moje ruce s vesly a třetí pořád opakoval: „Kde je sud s rybím tukem?!“ Zůstal jsem ledově klidný. Dřevo se přece nepotí.
Zjistil jsem, že tihle duchové uvízli mezi světy a vzpomněl jsem si na moje dobrodružství z Londýna… na knihovnu. Nikdo jim neřekl, co se stalo. Mysleli si, že loď pořád pluje, a že já jsem nový kapitán, co jim má pomoct doplout do přístavu snů. On totiž ten opravdový, kapitán Söfring Hansson, přežil.
🌊 Plavba, která se konečně povedla
No tak jo. Jsem sice malý dřevěný nezbeda, ale když na mě třicet duchů civí jak na spasitele, co jsem měl dělat? Vyfouknout si třísku z ucha a utéct? Ne! Já zavelel!
„Rozvázat lana! Vytáhnout plachtu! Nabít děla! A vymrazit meruňkový sorbet!“ zaječel jsem jako správný kapitán. V tu chvíli se loď Vasa znovu pohnula. No dobře, ve skutečnosti to byla jen iluze, ale duchové se rozzářili a začali pracovat jako za starých časů.
Jeden leštil děla, druhý čistil palubu, třetí… ehm, vařil svíčkovou. Říkal, že v kuchyni straší, a že to musí přebít omáčkou. Ale já věděl, že pokud mám tuhle duchovskou posádku dovést do klidu, musím udělat všechno, co se tehdy zvoralo. Tak jsem si načetl historii a zavelel: „Přidejte balast! Zavřete dělové střílny! Nepřidávat další patra podle vkusu krále Gustava Adolfa – ten si může stavět Lego doma!“ A do záznamníku jsem připsal: Admiralita schválila novou stavbu až po zátěžové zkoušce!
Duchové koukali, jak kdyby viděli moře poprvé. Jeden začal brečet, druhý volal „Hurá na severovýchod!“, třetí tančil polku, i když prý byl původně Holanďan. Bludný.
A tak jsme pluli. Ne doopravdy, ale v jejich myslích. A jak jsme míjeli neviditelné vlny a opravovali každou chybu, kterou dřív udělali… začali mizet. Jeden po druhém. Klidní, s úsměvem, bez strašidelného „bú“. Jen… puf! a byli pryč. Jako když foukneš na peříčko.
🧌 Dvě tiché dívky a dřevěné srdce
Na palubě zůstali jen dva duchové. Mladé ženy. Nepromluvily ani slovo, ale přišly ke mně. Jedna mi upravila klobouček na hlavě, druhá mě pohladila po tváři. A mně se udělalo teplo u srdce… teda, kdybych nějaké měl, tak by tam byla sauna. Nevím proč, ale věděl jsem, že to nejsou obyčejné duše. Byly to andělky naděje. Poslední posádka Vasy. Jejich oči říkaly: „Díky, Tino. Víra v dobro a lásku dokáže osvobodit každou ztracenou duši.“
A pak… puf! byly pryč. Zůstalo po nich jen jemné světlo a špetka skořicového cukru ve vzduchu. Nebo to byl zbytek mojí buchty? Těžko říct.
🛳️ Ráno, mop a jeden výkřik
Když jsem se probudil, ležel jsem na zemi v podpalubí a všechno kolem bylo… tiché. Skutečně tiché. Žádní duchové, žádná hudba, žádná svíčková. Jen já, obří loď a…
„Ježkovi voči!“ ozvalo se shora.
To byla uklízečka. Upustila mop, vzala mě do náruče a běžela za kurátorem, jako bych byl Švédský poklad. Což jsem samozřejmě byl, ale pšššt. Učitelé mě našli v kanceláři muzea, zabalili mě do šály a šeptali: „Tino, ty darebo, kde jsi byl?!“
„Ále… jen jsem zachránil třicet duší a opravil jednu historickou loď, klasika“.
Námořnické moudro
I když jsi malý a dřevěný, můžeš dělat věci velké a opravdové. Stačí naslouchat srdci, být odvážný a nevzdávat se, i když ti na hlavě přistane třeba kbelík.
