🎈 Tino sní

Ahoj! Já jsem Tino. Možná mě už znáte jako malou dřevěnou loutku, co se nikdy nebojí žádných výzev. A pokud mě neznáte, tak buďte rádi, že mě dnes poznáte. Protože jsem se právě vrátil z největší jeskyně světa – Hang Sơn Đoòng ve Vietnamu!

A kdo byl se mnou? Moji skvělí společníci René a Soňa. Jejich děti už si žijí po svém v Norsku a Švédsku (tam bych se chtěl taky podívat) a ještě jim žádná vnoučata neběhají po bytě, tak si místo toho adoptovali (ale jen na chvilku) mě. Jako náhradní vnouče! No řekněte sami – mít místo vnoučete loutku, co měří podzemní jezero? Kdo to má.

📅 Do nitra země

Cesta trvala roky… teda aspoň plánování, říkala Soňa. Museli se zapsat už dva roky dopředu. A vstup jen pro 240 lidí ročně – takže jsem se cítil jako vyvolený.

Když jsme dorazili – WOOOW! Ta jeskyně byla tak velká, že by se tam vešlo celé město! Prý i Manhattan. Já bych tam klidně nacpal ještě stánek s GELADO’RO. No faaakt!

🧭 Záhada hlubokého jezera

Průvodce nám ukázal tmavé, tajemné jezero.
„Nikdo neví, jak je hluboké,“ řekl tajemně. „Provaz dlouhý 200 metrů nestačil.“

A v ten moment mi v hlavě cvaklo jako zápalka v temnotě.
„Tak ho změříme! A pak si dáme zmrzku, jo?!“ prohlásil jsem slavnostně.

René kývnul, Soňa vytáhla tatranku a já se vydal do džungle pro liány.
Svázali jsme jich přes 500 loket – to je… skoro 300 metrů lana! Přivázal jsem si ho k sobě, narazil kloubouček více do čela a šup – skočil do jezera. To by Tomšos čubrněl. No… raději že nečubrněl.

🌊 Tino a temné hlubiny

Pod hladinou byla tma. Ticho. Jen bubliny a občas podezřelá ryba. Hooodně podezřelá. Třeba ta s očima jako talíře!
Neváhal jsem, tasil svůj kapesní nožík na houby a řekl:
„Ustup, čerte!“ Ryba se lekkla a utekla… teda – uplavala. Asi slyšela o mé pověsti.

Klesal jsem hlouběji… ažnajednou, spatřil jsem podvodní světýlka. A pak… podvodní kavárnu! No fakt!!! Nekecám.

☕ Salamandří salónek & GELADO’RO

Seděli tam tři salamandři v brýlích. To jsou takoví strakatí mloci, koukali na mě a jeden povídá:
„Máš GELADO’RO, cizinče?“
Já jen poklepal na svůj vodotěsný batůžek a vytáhl kelímek Belgické čokolády. V tu chvíli to bylo, jako bych ukázal svatý grál.

„To je ON! Dřevěný posel zmrzliny!“ křičeli.

Dali jsme si do trumpety, pokecali o Vietnamu a já jim slíbil, že jim jednou přivezu plný mrazák.

Pak mi pomohli změřil hloubku – přesně 287 metrů! S plným břichem (a kapsou salamandřích receptů) vyrazil jsem zpět k hladině.

🧗‍♂️ Návrat hrdiny

Vynořil jsem se z vody jako Aquaman. René mě vytáhl, Soňa cvakala foťákem a průvodce jen zíral.

„Kolik to mělo, chlapče?“ ptal se.
„Hluboké jako lidská touha po zmrzlině,“ odpověděl jsem filozoficky.
„287 metrů otče plus tři salamandři, co chtěli licenci na naše GELADO’RO“, smál jsem se.

🧭 Jezerní moudro na závěr

„Víš, co mě naučila jeskyně hluboká skoro jako pondělní deprese? Že i v největší tmě můžeš najít světýlko – třeba salamandří kavárnu s dobrou partou a chutí na zmrzku.”